faux-paux, jako když vystřihnete z mého života…

Vlastně to je vystřihnuté z mého života. Přímo ze včera. Samozřejmě, že volím pečlivě jakou věc po kom hodím. A tak když jsem se netrefil prázdnou krabičkou od cigaret do L.P. Fishe (neuhnul, jen jsem levej a krabička mířila moc vysoko), dopadla k stolku za ním. Seděl tam mladý pár s holčičkou. Chvíli jsem se tvářil, že neexistuju, ale zabijáckému pohledu řeckého mladíka nešlo uhnout. Poprosil jsem tedy Jane, aby holčičce donesla jahodové Cappi na mně. Mladík se naštěstí usmál, zvedl palec nahoru a tak jsem se mohl cítit o stupeň méně trapně než předtím. Inu, jsem dítě, já to vím…

Znáte největší výhodu stáří? Ne? Mohla by to být TATO.

V práci toho je dost a vlastně tento týden budu dost času trávit jen psaním a klikáním. Protože bylo pondělí, znamenalo to, že se jde na kuželky. Sice jsem je naposled (poprvé) hrál před měsícem, ale nohy dostaly zabrat opět dost. Tentokrát jsem dal jen 100 hodů a pravda, občas se mi nohy podlomily, ale myslím, že minule to bylo horší. Uvidíme co budu říkat dnes a zítra. V případě potřeby sem hodím žádost o příspěvek na křeslo (vozíčkářské, nikoliv elektrické).

Po zhruba týdnu jsem měl to štěstí vidět Božského. Popravdě jsem nevěděl co si po uplynulém víkendu myslet. Nakonec jsem mu ale uvěřil, že ho to mrzí. A i když vím, že počítat s tím, že něco podobného v blízké době nemůžu na sto procent, budu doufat, že se tak stane. Platí to, co jsem mu napsal té noci co měl dojet a neukázal se: „Nedokážu si představit, že bych s někým tak nespolehlivým chtěl prožít zbytek života.“ Ale miluju ho…

A zase jedna momentka z nedělního focení (pokud je mi známo, otevírat se bude 18.1.):