vím že nejsi, ale stejně si myslím, že pár věcí v tom bestselleru o tobě je poměrně vhodné dodržovat…

Vzbudil jsem se spíš dopoledne než ráno. Chvátal jsem stihnout otevřený fotolab, protože v neděli má zavřeno a v sobotu zavírá ve dvanáct. Stihnul jsem. Hurá. Zkusit sehnat rámeček pro atypickou fotku. Celá snaha se redukuje po chvíli na ‚sehnat rámeček – jakýkoliv‘ dokud je otevřeno. Jedno ice café v nejmenované restauraci, vyslechnutí několika drbů (ujištění se o tom, že místní blonďatá barmanka je opravdu ‚ženský pohlavní orgán na čtyři‘), několik cigaret a oběd v podobě dvou balíčků japonské směsi (zakoupeno v Tescu). Chvíli doma, pak odnést nějaké věci k Introvertovi, zkouknout jeho fotky za zhruba poslední rok a domů. Mám rozkoukanou Enigmu a AdaMM zvoní. Za chvíli dochází Markétka, vkládám pizzu do trouby. O svou večeři se dělím a protože je v krabičce poslední cigareta (je to ta kterou jsem dal jednomu snědému maníkovi odpoledne), zapaluju si a končím s kouřením. Ostatně jeden klasik řekl něco o kouření ve smyslu: „Není nic těžkého přestat kouřit. Sám jsem to zvládl 100x…“

S mým bytem se to má asi tak, je to moje posvátné místo, kam vstupují jen osoby, které mám chuť dovnitř pustit a to ještě jen občas. Ostatně slez nedávno byla první akce za rok užívání bytu. Byt je moje hnízdo a vždy bude. Teď tu týden po sobě byli večer lidi, co mi vlezli do mojí postele (což je zcela logické, neboť nemám slušná křesla nebo pohovku a je zbytečné sedět na zemi). Myslím to samozřejmě hlavně obrazně. Vlastně ani nevím co tím chci říct. Prostě jen plácám. Jsem utahaný jak kotě. Dokoukám Enigmu a jdu spát…