Mno tak v pátek jsem očekával výsledek čtvrtečního rozhodnutí ohledně práce. Oficiálně jsem ale ani v pátek večer nevěděl, zda ano, či ne. Taky jsem se lehce ráno chytnul s Maroshem, protože jsem nebyl moc komfotní s tím, že nemohu používat svůj pevný počítač, neb moje stávající klávesnice je prý moc hlučná (jako nejtišší není, pravda). Potom jsem šel nakoupit (koupil jsem si i třezalku na nervy), udělal jsem k obědu pizzu z polotovaru, zapnul jsem pračku, večer jsem uvařil marodovi vývar z bujónu a zeleniny a když už jsem zvládl polívku, tak jsem si řekl, že nastal den D pro vyzkoušení něčeho, o čem jsem uvažoval už léta. Ano, zkusil jsem udělat palačinky. A protože Marosh je stále nemocný a nemá moc chuť, udělal jsem dávku na tři palačinky, oproti normálnímu receptu jsem přidal kapku medu a oříškovou drť. Nebylo to vůbec zlé! Snad jen pomerančová marmeláda nebyla nejlepší volba, hodila by se nějaká sladší.

Co jinak? Samozřejmě, samozřejmě. Měl jsem svátek, takže na Facebooku se celý den motal kolem tohoto. Abych toho neměl málo, dnes mám narozeniny. Zatímco ve dvaceti člověk stále může být pošuk (a zpravidla je), ve třiceti už by měl být opravdu dospělý. Snad jsem. Právě dnes se moje kulatiny budou slavit v klubu Saigon. Je jasné, že Marosh tam bude jen chvíli, protože by správně měl být v posteli, ale budu moc rád i za chvíli. Přece jen celou tu oslavu vymyslel i zařídil on a já ho chci mít u sebe, protože dneska mi je sice třicet, ale zítra to bude přesně rok a měsíc, co spolu chodíme. A i když si občas lezeme na nervy, občas na sebe křičíme a občas kvůli tomu druhému brečíme, je to nejlepší kluk, se kterým jsem kdy chodil. Je prostě dospělý. Snad mu i já budu dávat takovou oporu, jakou dává on mě.

Dnes večer to v Saigonu roztočíme. Začínám být lehce unavený a nevím, zda je to z toho, že na mě přeskočila Maroshova nemoc nebo prostě jen nejsem zvyklý tolik běhat kolem domácnosti je otázkou…