blbější než jsem doufal, utržená hlavička, sebevražedné myšlenky, zkrátka další krásné pondělní ráno…

Pokud jsem se tu v neděli rozčiloval nad stupiditou filmu Wishcraft (Nebezpečná přání), tak neděle mě dorazila. Kouknul jsem se na Charlieho andílky 2. První díl je ve srovnání s dvojkou vyloženě intelektuální film pro fajnšmekry. Nevím, zda to celé vzniklo nějakým novým postupem (natočení různých scén, střih ve studiu a nakonec vymyšlení scénáře – přesně v tomto pořadí), ale vypadá to tak. V Baywatchi bylo méně akce, ale více smysluplnějších dialogů…

Občas je člověku smutno a na nic. A chtěl by prostě pokecat s kamarádem u piva. Proto je mi líto, když uvedená osoba nedokáže odpovědět na SMSku. Ani na druhou… Dostávám typickou podzimní náladu, kdy mám chuť si podřezat žíly, protože vůbec nevím, co vlastně chci. Kdybych to náhodou přežil, musel bych na svých zápěstích nosit dva žebříčky. Jak poeticky to zní. A jak mrazivě působí, když ti po nich někdo přejede prstem…

Z webu iDnes cituji: „V olomoucké nemocnici v pátek při porodu tragicky zahynulo novorozeně. Při vytahování plodu z dělohy se dítěti utrhla hlavička a holčička okamžitě zemřela. Odborníci se shodují, že jde o zcela výjimečný případ.“ Tak pokud je možné toto, tak to beru. Pak je zcela jistě možné prorazit kamionem svodidla, během pádu na zem odvázat plachtu z přívěsu, dostat se do vrtulníku, nastartovat ho a nechat kamarádky a aby se chytili za nějakou jeho část… (omlouvám se, ty andílky budu vydýchávat ještě pár dní).

Když jsem včera došel z práce domů, šel jsem do parku fotit a pak jsem skončil v posteli. Vstal jsem po dvanácté, zkouknul 2 filmy a začal instalovat notebook (je fajn, když si můžete vzít práci domů). Doma jsem si zkoušel udělat improvizovaný ateliér pro předměty (maximální velikost A2), ale zkušební fotky dopadly katastroficky. Obvykle nejhorším problémem je osvětlení. U mě paradoxně podložka. Celý den jsem do sebe cpal jídlo, takže dnes do sebe nebudu cpát pro změnu nic.