Nedávno se mi dostala do ruky nová knížka Géniové XX. století a já se díky ní dostal po nějaké době opět k tomu, abych si něco přečetl odjinud, než z obrazovky počítače či tabletu. A to jsem si už  skoro myslel, že papírovou knihu nevezmu do ruky, protože je to přežitek. Jak se ukázalo, opět jsem se kardinálně zmýlil. 

Vzdělání je důležité. Pro jedince i pro lidstvo jako celek. A platí to nejen v případě vědců a vynálezců. Někdy pomůže štěstí, jindy se ukáže, že stejně důležité může být v bádání vytrvat. Víte například to, že belgický kosmolog a římskokatolický kněz Georges Lemaitre, autor myšlenky o Velkém třesku, původně mluvil o „výbuchu prehistorickém atomu či kosmického vejce“? Jméno Velký třesk totiž vymyslel britský astronom a autor sci-fi Fred Hoyle, když chtěl teorii kněze zesměšnit. Výraz se ovšem ujal v pozitivním slova smyslu a jeho teorie o vzniku vesmíru je dodnes zlepšována a upřesňována.  Přesto autor této velmi odvážné teorie nikdy nedostal Nobelovu cenu. Narozdíl od Marie Curie-Skłodowské, která byl prvním člověkem, který získal Nobelovky hned dvě (fyzikální za objev radioaktivity a chemickou za izolování rádia). Mezi roky 1899 a 1902 musela Marie zpracovat ve své nevytopené kůlničce 8 tun smolince v dávkách po zhruba 20 kg, aby po třech letech zvítězila tím, že dokázala izolovat desetinu gramu radia a zjistila jeho atomovou hmotnost 225. Její manžel chtěl přitom výzkum již ukončit, práce na něm se mu totiž zdála nekonečná. Kdo ví, zda by v roce 1935 získala jejich dcera Iréne Nobelovku za výzkum umělé radioaktivity, kdyby výzkum vzdali.

Jo, tak tato kniha se mi četla snadno. V příbězích jednotlivých vědátorů je poměrně trefně namíchán mix faktů i detailů z jejich života a někdy jsou zmíněny i osudy potomků. Knížka má skoro 500 stran a obsahuje víc než dvacet kapitol. To znamená, že na jeden příběh připadá zhruba 20-25 stran, což uvítáte ve chvíli, kdy vám není popisované téma zcela příjemné. Uznávám, že číst si o tom, jak jeden z průkopníků katetrizace srdce Werner Forssmann zkoušel metodu (vsunutí hadičky žílou do srdce) sám na sobě již v roce 1929, zatímco mu všichni okolo zakazovali takové šílenosti dělat, nemusí být pro každého příjemné. Jenže jak se již mnohokrát ukázalo, někdy je trocha té vědecké šílenosti a zarputilosti třeba. Dnes je úmrtnost následkem katetrizace poměrně malá – 0,1-0,3% a celosvětově rozšířená metoda zachránila nespočet životů. Stejně tak se dá spekulovat, jak špatně by dopadla druhá světová válka pro Británii, kdyby zde nepracoval na vynálezu radaru Robert Watson Watt (mimochodem vzdálený příbuzný Jamese Watta, autora parního stroje (ve skutečnosti James Watt v roce 1765 především významně zdokonalil stroj ze 17. století Thomase Saveryho a Thomase Newcomena)  a tím vlastně i jednoho z otců první průmyslové revoluce).

A kniha se nevyhýbá ani vědcům, u kterých to bylo politicky komplikované. Jako třeba u Wernera Karla Heisenberga, autora kvantové mechaniky. Samotná teorie ovlivnila mnoho vědeckých oborů od astronomie přes jadernou energii až po chemii a bez ní by nevznikly ani elektronové mikroskopy, lasery nebo tranzistory (tedy dnes libovolná elektronika). Kolem roku 1933 již nacisté zakazovali židovské ideje a to včetně teorie relativity (!).  Tu ale mladý vědec hájil. A tím si proti sobě některé lidi poštval. Neprotestoval proti vyhazovům židovských vědců z univerzit. Mlčel, protože na sebe nechtěl upozornit. V roce 1937 ho označil Johannes Stark (laureát Nobelovy ceny z roku 1919)  za „bílého Žida“. Ale Heisenberg snažící se alibisticky oddělovat politiku z Německa neutekl, naopak začal pracovat na výrobě atomové bomby. Naštěstí se mu příliš nedařilo. V Zurychu 18. prosince 1944 přišel na jeho přednášku muž, který ho měl za úkol zastřelit, pokud by z jeho vyprávění zjistil, že se Němci blíží k úspěšnému konci vývoje atomové bomby. To se nestalo. A ani druhé setkání na večeři nepřesvědčilo spojeneckého agenta, že je potřeba vědce zlikvidovat. Je paradoxní, že věta, kterou pronesl toho večera v diskusi, mu dost možná zachránila život a zároveň si díky ní vysloužil nálepku stoupence nacistů: „Válka je prohraná. Ale bývalo by lépe, kdybychom ji vyhráli.“

Na straně spojenců stál John von Neumann, jeden z mála lidí, o kterých se spekulovalo, že byl možná inteligentnější než Albert Einstein. Původem maďarský matematik byl zázračné dítě se skvělou pamětí a nadáním na jazyky. Díky tomu, že vyrostl v bohaté židovské rodině, mohl v pěti chodil na kurzy němčiny a angličtiny, v šesti žertovat s otcem ve starořečtině, latině a zpaměti dělit osmimístná čísla. Již jako student si například vypracoval vlastní koncepci nekonečna, později jako soukromý docent přednášel v letech 1925-1929 o kvantové teorii a neuronových sítích.
Z geniálního dítěte se později stal geniálním bohémem. Rád pořádal večírky, kde se hodně jedlo i pilo a rád řídil své sportovní auto, i když jako řidič byl špatný, dostával hodně pokut a při svém nástupu k IBM jako konzultant si vymínil, že mu je bude jeho šéf platit. Neumann položil základy teorii her a jako matematika ho přizvali k výrobě plutoniové bomby. Taková práce samozřejmě obnášela velké množství výpočtů, zřejmě i proto se matematik dostal od bomby k návrhu počítače. Architektura kterou vymyslel, se využívá dodnes. Při práci na klimatickém modelu si uvědomil i to, že za globální oteplování může zvýšený obsah CO2 v atmosféře. Od poloviny 40. let se věnoval fungování lidského mozku a porovnával ho s fungováním počítačů, je taktéž autorem konceptu celulárního automatu. Dospěl k závěru, že umělý život je myslitelný. Sérii přednášek Počítače a mozek již v roce 1957 na Yale nepřednesl. Rakovinu v pokročilém stádiu mu diagnostikovali v létě roku 1955, podlehl ji na začátku roku 1957. A my se můžeme jen domýšlet, jak by mohl vypadat dnešní svět, kdyby tento génius žil o dalších deset či dvacet let déle.

Pokud vás baví tento příspěvek, bude vás bude skvěle bavit i tato knížka Karla Pacnera. Díky ní můžete být znovu u konstrukce prvního jaderného reaktoru, který zkonstruoval Enrico Fermi nebo znovuobjevovat taje DNA. Pokud vás nic z toho nebaví, možná máte doma partnera či zvídavé dítě, kteří se zajímají o vědu a vynálezy. Pak si můžete s klidem vydechnout při lámání si hlavy nad tím, co jim letos koupíte k Vánocům (možná si to nepřipouštíte, ale za chvíli jsou tady). Tato kniha není z kategorie těch, které jako dárek „jen“ neurazí, ale z těch, které si ihned po přečtení najdou stálé a čestné místo v knihovničce. Vím, o čem mluvím. Původně jsem chtěl knihu po přečtení nabídnout zdarma někomu z vás, ale nakonec si ji zcela sobecky nechám, protože hrozí, že se k ní budu sem tam vracet. Co víc, si asi tak knížka může přát? :)