Středa byl vskutku náročný den. Nesnesitelné vedro, nepříliš dobré zprávy, emoce. I slzičky. Tik tak. Nechci samozřejmě v 45 letech házet flintu do žita, ale už nějaký pátek mám podezření, že to nejlepší ze svýho života už mám za sebou.

Spočítal jsem si, že za 5 let se moje mzda zvýšila o 10,5 procenta. Když vezmu v úvahu inflaci 43,7 %, tak reálně beru přesně o třetinu menší mzdu než před pěti lety. Asi to tak bude, protože ke konci měsíce věru mnoho peněz nezbývá. Pravda, dostal jsem čerstvě přidáno. Pokud se ptáte kolik, tak necelý litr. Kdyby to nebylo k pláči, smál bych se.

Později odpoledne mi volala máma. Táta je zase v nemocnici. Ještě jsem s ním ani neoslavil jeho narozeniny. Ty trávil na chemoterapii. Na třetí kolo měl jít až 8. července, ale přitížilo se mu a navíc měl dva výpadky, které vyděsily mámu. Došel jsem domů a zvedl stavidla emocí. A pořádně jsem se vybrečel.

Protože život někdy není fér. Protože nemůžu vlastně nic dělat. Počítá se doufání? Protože jsem v Praze a mámě tak musí pomáhat hodně bratr, který bydlí ve stejném městě (ale má taky práci a vlastní rodinu). Dělá to ze mě mizernýho syna? Ptám se sám sebe. A někde vzadu se taky krčí obava z toho, jak to vezme máma, kdyby se to stalo. Kdyby… Kdyby? Prostě pár důvodů se našlo.

Mají pravdu ti obchodníci s deštěm, kteří radí žít přítomností. Neodkládat věci na potom nebo „až jednou“. Sny nejsou špatné, jsou levnější. Ale náš zítřek je pouhým příslibem, ne věcí pevně danou.

Když přišel z práce Kuba a popsal jsem mu den, tak mě objal. A já si uvědomil, že nejlepší část mýho života začala, když jsme se poznali. A pokračuje dodnes. Ať se stane cokoliv.