krabičky s popiskou, invexové nadšení je out a včerejšek…

Krabičky. Nemám rád krabičky. Krabičky jsou nebezpečné. Jakmile si vás jednou někdo do nějaké škatule strčí, těžko se k vám vrací, aby jí změnil popisku. Proto je nejlepší být ve škatuli s nápisem ‚Ostatní‘. Třeba dost lidí mě má ve škatulce ‚Počítače‘ a tak když je potřeba něco ohledně nich, vytáhnou škatulku… Ale i krabička ‚Fotograf‘ může být v některých ohledech nebezpečná. Když vám někdo strčí do ruky automat se slovy: „Udělejte nám fotku, vy jste fotograf, tak aby byla pěkná…“, těžko se snažíte přítomné přesvědčit, že to není jen v rukách, ale i v přístroji. Že bez té svojí mašinky jste poloviční. Krabičky jsou svazující. Sám používám jen pár, třeba ‚Fajn lidi‘, ‚Zvláštní‘, mám i malou krabičku s nápisem ‚Idioti‘. Díkybohu, že se plní tak pomalu…

Kamarád programátor je na Invexu. Jsou tam všichni mimo mě. Je to nespravedlivé, nemá si se mnou kdo povídat po ICQ. Já jsem už loni na Invex nešel. Letos nepůjdu zas. Všechny novinky jsou přístupné na internetu, z Invexu se stalo setkání obchodníků a supermarket pro širší veřejnost. Tužky a igelitky už nesbírám. A taky už chápu znuděné tváře vystavujících. Pozvolný přechod ze studenta na mladého muže dokončen… 

Po práci jsem zavolal kamarádce, přesunuli jsme schůzku až na čas konání ‚Psaní do šuplíku‘ na Leitnerce a zašel na kafe se známým. Po týdnu a něco, kdy jsem měl na začátku 200 Kč a pak týden asi 100 Kč v kapse a kdy mě zval na kávičky, mohl jsem mu začít oplácet stejnou mincí, protože mi dorazila výplata. Po kávě jsem došel na Leitnerku, vyslechl velmi svérázný recitál člověka, který pásmo básní a písní zkrátil, protože (cituji): „Na poslední chvíli zjistil, že má intonační problémy…(měl)“ a domlouval podrobnosti k naší šumavské expedici. Adamm a Marjánka mi sdělili, že nepojedou. Cítil jsem se zklamán. Pak jsem zašel na jedno malé pivo s kamarádem a když jsem odcházel na půlnoční rozjezd (za nepochopení přítomných, z nichž nemusel ani jeden ráno do práce), potkal jsem Adamma a Marjánku znova. Trošku přiopilí a Marjánka tak temperamentní, jak to dokáže jen ona a možná 2-3 Španělé (na celém světě). Začala křičet radostí, objímala mě a na celé nádraží křičela hesla jako: „Milujeme Kombajna. Lidi, to je Kombajn. Kombajn je nejlepší.“ a podobné… Nádraží se bavilo, já se snažil hrát člověka který se stydí a přitom si užíval její živelnosti. Marjánka je totiž krásná, mladá dívka, velmi osobitá, bystrá, schopná a velmi okouzlující nejen vzhledem, ale i svou duší. Snad to výjde a na Šumavu pojede taky.