V pátek jsme se rozloučili s tátou. Spousta spousta slz, ale také jsem viděl po mnoha letech hodně příbuzných. Bratranec, kterému ještě není 50, už je dědečkem. Inu, letí to.

Nechali jsme si napsat nějaký prášky na uklidnění, ale když došlo na věc, minimálně já jsem si uvědomil, že bych to nerad měl v mlze. Nemám nic proti některým drogám, ale vnitřně mi přišlo, že je to tak trošku doping. A že by si tyhle poslední chvíle táta zasloužil 100 % mé pozornosti. Uklidňující prášek jsme si nakonec nevzali nikdo.

Mimochodem, taková praktická poznámka. Většinu kontaktů na známé i příbuzné měl táta v mobilu. Protože si ho ale vzal do nemocnice, stal se součástí dědictví a tak i když máma a bratr znali PIN, nedostali s k jedinému číslu nebo poznámce (máma věří, že tam měl napsané písničky, které by chtěl zahrát na pohřbu). Zákon je zákon, ale myslím, že zrovna na tohle by mohla být nějaká výjimka. Jasně, mohli si to připravit dřív, ale ten konec byl opravdu dost rychlý a do posledního dne jsme na nejhorší nepomýšleli.

Roli nejlépe vybavené osoby na pohřbu po mně převzala pomalu dospívající neteř Lucie. Když jsem zrušil celé své balení kapesníčků, mohl jsem somrovat o další u ní, protože ona byla vybavená a vzala si celkem 3 balení!

Nutno říct, že táta vypadal moc pěkně. Klidně, v míru, jen jako by spal. Strávili jsme s ním posledních 20 minut a pak proběhl obřad a trachta (kar, tryzna, zkrátka pohřební hostina). Kuba šel ráno do práce, takže jsme odjížděli předposledním možným vlakem. Zde se skláním před autobusákem, který když zjistil, že nemáme hotovost (nefungovala mu platební brána na karty), tak nás ty 4 kilometry hodil i tak. Nakonec Kuba někde našel dvě zatoulané dvacky, takže jsme načerno nejeli.

Držel jsem se trochu naděje, že ten bolest a stesk po pohřbu alespoň trochu zmizí. Což se samozřejmě úplně nestalo. Možná, že na půlku prášku dojde dnes (psáno v sobotu). Další víkend chceme za mámou jet na celý víkend, protože máme oba volno a máma má narozeniny. Musí to pro ní být neuvěřitelně těžký. Letos by s tátou v září oslavili 47 let od svatby. Voláme si denně. Většinou jen jeden hovor, ale zase plných 70 minut, co operátor dovolí. I když včera už jsme se dostali pod 65 minut. Mluví hlavně máma. Ale věřím, že jí to pomáhá to zvládat.

P.S. Když jsem po dvou hodinách od probuzení v sobotu propukl potřetí v pláč, prášek jsem si přece jen vzal. Protentokrát.