plánované intimní odhalení databáze, budoucnost je nejistá, to je jisté a prodavačky v důchodu jsou příjemné jako rezavý krumpáč mezi lopatkama…

pozn.: Název jsem si půjčil z mojí oblíbené skladby od Petera Pea…

Je tu pondělí. Hurááááá. S nadšením do práce. Ehm. Vlastně ne tak docela. Jaký byl Reset a jak proběhlo focení s DJem Monotypem? A co víkend? Těžko říct, protože touhle dobou ještě spokojeně ležím v posteli, asi za hodinu vstanu a jedu do Prahy s kavičkovým přítelem do servisu vyzvednout foťák. Je to tak, je právě čtvrtek 6.11. pět minut po deváté a já píšu tato slova s vědomím, že je budete číst až 10.11. a snažím se tomu přizpůsobit. Bylo by to jednodušší, kdybych byl vědma. Nejsem. Teda nevím o tom. Chtěl jsem vám tu dnes představit něco nového a revolučního, chybu v jednom výzkumu. Bohužel když jsem si prošel vše zpětně, zjistil jsem, že se žádný objev nekoná, protože chyba neexistuje. Tak a mám po ptákách…

Teď mě teprve napadlo, že od 12.11 do 14.11. mám školení mimo firmu. To je ovšem značně nemilé. Možná že skutečně dojde jednou k tomu, že do blogu nacpu 300 příspěvků zaráz a pak nebudu trpět strachem co bude když nebudu u netu. Jenže jak to znám, tak bych se pak nudil a musel si zavést další anonyní blog. A pak bych konkuroval sám sobě. Kdybych nedokázal udržet vyvážený počet přístupů, asi bych sám sebe napadl a zbil do bezvědomí, nakonec bych skončil na psychiatrii.

Ale přidám příhodu z tohoto týdne. Mám vedle baráku večerku. Nějaký čas tam už chodím jen pro skutečně nutné věci. K plnohodnotnému nákupu mi tam totiž chybí rozumný sortiment zboží. Jednou něco mají, podruhé ne. Navíc mi vadí, že když mají vylepenou samolepku že berou stravenky, tváří se na vás jak na idiota když je vytáhnete. Jako minulý týden. „Nemáte peníze?“, houkla na mně babička za pultem tónem, po kterém se mi zježili chlupy i v místech, kde jsem je oholil. „Nemám.“, odtušil jsem. „Já mám mít zítra zboží a nemám tu peníze.“, pronesla znovu nakvašeně prodavačka. „Fakt nemám.“, a ani jsem nelhal. „Já musím říct š=fovi, aby ty stravenky nebral.“, vyštěkla babizna. „Pak asi už nebudu mít moc důvodů sem chodit.“, usmál jsem se na ni. A pak abych nebyl za hajzla jsem dodal: „No jedinej důvod je, že jste hned u baráku.“ Nekupoval jsem nic velkého, celý nákup stál 75,50 a já ji dal 65 Kč stravenku a 11 Kč, ale stejně. Proč tam vlastně čas od času zajdu? Večerka je dražší než supermarkety, výběr 0,0 nic a ještě mám po práci poslouchat nadávání za to že jsem si dovolil donést stravenky, které sice oni berou, ale zrovna teď by se jim hodily peníze?? Obvykle každému radím – nechoď do takových obchodů. Ale poradím sám sobě?