dnešní titulek je opravdu sprostý, včerejší podivný den přinesl podivné lidi a podivné motto dne…

A je to tady. No nepsal jsem to včera? Malí zkurvení zmrdi s křidýlkama mi opět udělali svoji potřebu na auto. Zatímco včera si jen ukápli na zadní sklo, dnes se pruh polotekutého a ráno již náležitě zaschlého ptačího exkrementu sunul shora dolů na dveřích a skle řidiče. Někdy mám dojem, že jediné moje auto má nad sebou cedulku viditelnou jen pro ptáky a ptáčata: „Ulevte si nad TÍMTO autem.“ Jinak si nedokážu vysvětlit, proč jsem žádné jiné ve stejných místech parkující auto neviděl označkované…

Včera po práci jsem skutečně stihnul odvézt koženou bundu do opravny. Za 2-3 týdny to prý bude hotové. Hurá. Stejně mi to přišlo komické. V té bundě vypadám jako vazba, mám dokonce i ramena, jenže rukávy mi jsou o pár centimetrů větší. Obávám se, že už nevyrostu. Ještě když jsem měl tu bundu na sobě (batoh v ruce abych si ji neponičil) a snažil se rukou nenápadně skrývat asi deseticentimetrovou díru v kůži, potkal jsem barmana. Jedna zastávka konverzačního hovoru a zmizel v davu. Zvláštní, nikdy jsem si neuvědomil, že je zhruba stejně „vysoký“ jako já, tedy něco okolo 175 cm, to asi dělají ty jeho ramena, která má velká i bez takové bundy co mám já. Bundu jsem tedy odevzdal v opravně, slečna mě pochválila za to, že je ta díra tak pěkně rovná (maminka i babička mi za takové díry vždycky vynadaly) a já měl asi hodinu času do příjezdu sestry od kamaráda.

Zašel jsem na Petrov udělat pár fotek, jen tak ze cviku. Cestou mě zastavil muž, jehož hlas jsem slyšel už když jsem fotil uličku pod Petrovem. „Dobrý den mladý muži.“ „Dobrý den.“, řekl jsem a v duchu počítal jak dlouho mu vydrží přátelský a nevinný výraz, když mu řeknu, že mu opravdu nemám v úmyslu žádné peníze dát. „Vy jste místní?“ „Jo, už tady bydlím pár let.“, vyčkával jsem. „Máte takové moc pěkné oči.“, řekl. „Chm, to tu dlouho nebylo.“, problesklo mi hlavou, ale nahlas jsem řekl:“Nemusíte mi lichotit, já vám stejně peníze nedám.“ Muž to zdánlivě přešel a při mém pohledu na Petrov prohlásil něco o krásném jaru a úžasném duševním klidu. „Já jsem ateista.“, prohlásil jsem skalopevně přesvědčen o tom, že teď zajisté budu ztracená duše. „Aha, takže materialista.“, prohlásil muž. „Ne to ne, ale sám ještě splácím tenhle foťák…“, řekl jsem mu. Pak se začal zajímat o foťák (hlavně když jsem mu řekl cenu) a po minutě nevšímání si ho jsem byl opuštěn. Prošel jsem si park a vydal se na vlakové nádraží. Po příjezdu vlaku jsem kamarádovu sestru uvítal slovy: „No zdááár ne?“ Vypadala velmi překvapeně. Nebyla to totiž kamarádova sestra, jen jela stejným vlakem jeho spolubydlící. Trapné a vtipné. Když vystoupila z vlaku skutečná sestra (kterou jsem viděl jedinkrát před rokem), byli jsme kompletní. Jeden absinth, kofola, soda. Furt mě nějací heteráci ohrabávali, prchnul jsem pod křídla kamarádovy sestry. Včera to byl prostě HODNĚ divný den.

Na závěr jedno hospodské moudro: „Pleš a chlupy jsou testík. Testík je láska vole…“