kdo zastaví moje běsnění, přejetá noha autem, inteligentní pokec s policisty a kafe o Žertvovi

Třetí kritický den. Ale už to nevnímám a všemu se směju. Včera večer jsem si
řekl, že dnešní zápis bude o spolehlivosti. Netušil jsem jak moc budu mít
pravdu. Sice jsem chtěl psát o spolehlivosti lidí, ale dnes ráno musím začít
jinak. O spolehlivosti mého služebního auta. Máme v práci již značně zchátralou
Felicii kombi 1.3 (již třetím rokem ale máme slíbeno nové auto –  naposled,
když už byly schválené i peníze na jeho nákup, došel někdo na nové místo v Praze
a auto se koupilo z našich peněz jemu) a o tu se dělí čtyři lidi, podle
toho, kdo drží pohotovost. Včerejší varování kolegy že to auto blbne a zlobí tam
elektrika, jsem přešel s klidem. Koneckonců co se mi na té patnáctikilometrové
cestě Brnem asi tak může stát? Dojel jsem včera v pohodě domů a dnes ráno jsem
bez problémů nastartoval. Asi po třech kilometrech na mojí oblíbené ulici
Bratislavská auto na semaforech zkolabovalo. Už jsem nenastartoval, byť baterka
ještě více jak hodinu v pohodě udržela výstražné znamení. Provoz na ulici
utěšeně narůstal, přece jen Brno se před sedmou začíná probouzet. Sám jsem si
auto odtlačil a odřídil do nejbližší mezery, která byla asi o 40 cm větší než
samotné auto. Samozřejmě že pokud tlačíte auto, řídíte ho zvenku a ještě se
snažíte ubrzdit ho vlastními silami, neb ruční brzda je v nedohlednu, máte
značně snížené manévrovací schopnosti. Kus zadku auta trčel do ulice a omezoval
řidiče v jednom jízdním pruhu. Křižovatka Bratislavské ulice je kouzelná ještě v
jednom směru. Blízko je policejní stanice a je zde pravděpodobně nejvyšší
hustota policistů na metr čtvereční v Brně. Prvních asi osm projíždějících či
procházejících policistů můj přestupek nevidělo nebo nechtělo vidět. Další dva
moje auto zaujalo. „Pane řidiči, takto nemůžete stát.“ S úsměvem jsem přikývl,
dnes už mě nic nerozhází. „Já vím, ale nemůžu nastartovat.“ „Ale takto nemůžete
stát.“, zopakoval mi mladý policista znovu. „Podívejte, já původně stál na té
křižovatce. Sám sem si to odtlačil sem. Čekám na odtah.“ Policista pokýval
hlavou a jen dodal: „Ale neměl byste tady takto stát.“ Na to jsem už měl sílu
jen pokrčit rameny. Za patnáct minut přijelo další auto z naší firmy. Během
vytlačování zpět na silnici mi Felicie přejela nohu. Naštěstí to na mých nových
botách není vidět. Nikdy bych nevěřil, že je felicie tak lehká. Auto jsme
odtáhli na laně do servisu. Začátek dne jak má být…

Ale abych to nezamluvil, včera jsem zašel na kafe s jedním velmi dobrým
kamarádem. Probírali jsme takové ty ‚intelektuální‘ věci a mluvili o životě.
Bylo to fajn, protože jsem měl čas na to vypít si kafe aniž bych musel přemýšlet
co bych měl začít dělat v následující minutě. Naše řeč se stočila i na Žertvův blog a jeho
nejnovější vývoj. Zprvu jsem měl dojem, že ten blog nečtu, ale když mi vyprávěl
o zápisu jak si koupit služební auto, rozsvítilo se mi. Ano, přiznávám. Žertva
je unikátní a čtenářsky velmi atraktivní blog. A ať už je pravda jakákoliv,
doufám že pokud je pravda to co píše, zůstane jeho identita utajena co nejdéle.
Vypadá to na pohodu člověka, který se prostě občas brání zařadit do stáda
přesto, že je výš než většina ostatních. To je minimálně sympatické.

Chtěl jsem tu psát o spolehlivosti lidí. Dnes ne. Myslím že si to tema nechám
ještě chvíli uležet.