kolize která není pod kontrolou, pirueta náladová obecná, včera mi přisoudil jeden člověk výraz ‚osmá podoba’…

Víte jaký má člověk pocit při autonehodě? Nemyslím na začátku, kdy dostává smyk. Nebo když se ještě snaží silou vůle změnit směr jízdy. Mám na mysli ten časový úsek, kdy mozek začne pracovat ve zrychleném módu a protáhne ti desetinu sekundy na sekundy. Právě tehdy má člověk pocit, že už všechno ví a všechno pochopil. Zpravidla dokonce ani není vyděšený. Právě naopak je zcela klidný, protože už ví. A nechává věcem volný průběh. Protože stejně nic nezmění. Je to zvláštní směs beznaděje s kapičkami naděje spjatá hlavně s očekáváním. Jak se to vyvine? Kam se přikloní kolo osudu? Obdobná situace nastává u mě. Zatím jsem dupl na brzdy a ještě stále kroutím volantem. Je mi jasné, že je jen otázkou času, kdy se jeho náruč rozevře a já se budu moci kolem sebe podívat na všechno v klidu. Oproštěn od veškerého shonu. Celým tímhle odstavcem bych chtěl jen některým lidem vysvětlit, proč jsem v poslední době tak náladový. Asi jsem teď učebnicový případ maniodepresivní osoby. Prostě zběsile kroutím volantem. Věřím tomu, že časem se to zklidní a věřím tomu, že ta doba už je blízko. Budu tomu věřit…

Včera jsem si vyjimečně udělal část zápisu dopředu. Dnes jsem měl být služebně out. Nicméně jsme flexibilní mladá firma ;) takže je vše jinak. Daleko vyrovnaněji jsem na tom i s náladou. Obrat k lepšímu? Doufejme. Nemám rád když napíšu něco co o další dva řádky později popřu. Ale vlastně nic nepopírám, třeba už konečně začínám vnímat čas dostatečně zpomaleně na to, abych si užil života.

Když má den stát za to, tak stojí… Ten den. Včera. Zapoměl jsem si doma hardisk. Pak jsem jel k doktorovi. Samozřejmě že jediný den kdy ordinuje odpoledne je středa. Nemít doktora 25 km od mého aktálního domova, mohl jsem ušetřit za benzín. Odpoledne jsem si po práci zajel k doktorovi znovu. Celkem nečekaně jsem zjistil, že to už můj doktor není. Je to víc jak rok co jsem se přehlásil k brněnské paní doktorce. Akorát jsem jí zapoměl vzít kartu. Takže příště to budu mít blíž. Příště… Za rok nebo za dva? Každopádně teprve pak ten den stál za to. To, že jsem potkal zajímavého človíčka na internetu jsem věděl. Nicméně první osobní setkání ve mě zanechalo strašně dobrý pocit. Cítil jsem se trošku jak zdrogovaný. Příznaky jako změna vnímání času, lehké závratě a přiblblé usmívání. Co se mi do toho piva dostalo?