zamilovanost, já za to nemůžu, mě se to fakt děje…

Nevím jestli se moje maniodepresivní mozková činnost dostala do těch správných obrátek nebo mi někdo do kanceláře pouští rajský plyn. Ale je to tak. Zase mám ten pocit zamilovanosti, o kterém jsem si myslel že už NIKDY… Nepokradeš, nezabiješ, nezamiluješ se… Denně si vyměníme asi 20 smsek.

Včera jsem hned po práci chtěl zařídit opravu kožené bundy, neb počasí venku přitvrzuje. Odložil jsem to na dnes, protože jsem nestíhal. Dalšími věcmi na seznamu byla 10ti amperová pojistka a kabel ke kazeťáku. Po příchodu do prodejny s elektrosoučástkami na mě dýchnul duch minulosti. Nebyl jsem tam od střední, kdy jsem si tam chodil pro součástky… To by bylo, aby tady pojistku neměli. „Téčko nebo Fko?“, vyhrkl na mě prodavač. „Hme?“, vyletělo mi z úst, vytřeštil jsem oči a zvedl udivěně obočí u kořene nosu. Zkrátka udělal jsem ze sebe prvotřídního idiota a snažil se nedávat najevo, že mám elektroškolu. „Fko je rychlá.“, vypadlo z prodavače poté, co si vychutnal můj zoufalý výraz. „Já idiot. Rychlou nebo pomalou? Měl sem si tu vadnou vzít sebou, jak jsem to dělal vždycky. Asi rychlou. Ale co když to měla být pomalá?“, zpracovával mi mozek a vzápětí slyšel, jak to za něj pusa vyřešila. „Dejte mi od každé jednu.“, řekl jsem s vědomím, že dojem z mojí osoby u prodavače beztak už nespravím a aspoň tam nebudu muset jít podruhé, když bych vybral špatně. Zaplatil jsem 5,70 Kč za obě a šel. Další položka na seznamu síťová šnůra. Jak tak vycházím z obchodu, tak mě napadá, že by ji mohli mít tam, odkud právě vycházím. Znova dovnitř. Tentokrát jiný pult a za ním ženská. Hurá, aspoň se neztrapním a když jo, tak se půjde zeptat kluků vedle a za hlupáky budeme oba… „Máte flexo šňůru?“ „Momentálně jenom s textilním povrchem.“ Hlavou mi proletělo, že to se snad používá jenom na žehličky. „A jakou to má koncovku?“, ptám se odborně. „Klasickou 2 vodiče + zemnící kolík.“ „Myslím tu na druhé straně.“, a začínám se usmívat. Konečně nevypadám jako elektro analfabet. „To nemá žádnou koncovku.“, zvedne překvapeně obočí prodavačka a moje sebevědomí klesá zpět do hlubin jak zahnaná Godzilla. „Ne?“, nahazuji opět přiblblý úsměv a přemýšlím jestli by nebylo praktičtější jej nosit pořád. „Ne, flexo je…“ Nakonec ani to co chci (to co skutečně mám na mysli) nemají a tak pádím do další prodejny, než mi v 18.00 zavřou. Život mi připadá velmi vtipný, doufám, že i já jemu. Pak káva s kamarádem, večer pivo s tím pěkným, ale neperspektivním barmanem a večerka.