krátký výcuc z několika blogů v Čechách, strašidelné problémy a můj včerejšek…

Čas od času se podívám na cizí blogy, na které se zpravidla nedívám. Stejně jako dnes. Věci co mě zaujaly vypíchnu. Rozhodně mě zaujal fakt, že
Mahulena dala do článku o tom, jak okradli její dítě, fotografii Marilyna Mansona. To že je někdo obscénní morbidní a úchylné prase s homosexuálními sklony a děsivým maku-upem z něj snad nedělá zloděje který okrádá děti! (navíc míval i poměrně slušnou muziku).
Artur Dent, guru systému bloguje.cz, na kterém sídlím i já, se rozepsal o podvodných nabídkách práce. Já podobnou zkušenost za sebou mám, jsou to asi 4 roky. Zaplatil jsem za ni asi 1000 Kč (záloha… nevratná ;) – jak se ukázalo) a když jsem chtěl pokračovat, měl jsem zaplatit další peníze. Spolužák zaplatil, já už ne. Na člověka co to organizoval, bylo údajně podáno trestní oznámení (to je asi 2 roky co jsem o něm slyšel naposled).
KyberŠmok mě naopak zaujal serií posledních tří článků o bloggingu. Celý jeho blog je o blogech, ale tohle je opravdu zajímavé.
Kostějův svět zase přináší vtipný buttonek ke kauze ochranka versus nakupující (autorem je eLKa):
eLKa blog – No a co mě dneska rozesmálo? TOTO je zcela typický přístup firmy T-mobile (je to zvukový záznam z linky podpory). Ani se té zákaznici nedivím. Já to nakonec nevydržel a přešel jsem na Oskara.

Nevím čím to je, ale vypadá to, že občas děsím lidi. (viz. zážitek dole). Například několikrát mi už bylo vyčítáno, že chodím potichu. Nevím proč se tomu každý tak moc diví. Chodit potichu je snad normální ne? Mám snad dupat jak slon? Připadá vám normální nebo nenormální chodit jako duch?

Včerejší den byl nezvykle klidný. Ráno jsem si vzal do práce auto, ale z práce jsem jel MHD. Důvody? Dva. Ranní procházka je fajn a co si budeme nalhávat, ve městě občas jedu víc jak těch 50 km/h, takže po dobu Kryštofa je tam pro mě nebezpečno. Dojel jsem domů, pustil si japonskou mangu Akira (tuto klasiku jsem viděl poprvé) a usnul u toho. Měl jsem chuť jít ven fotit, ale slíbil jsem bývalému spolužákovi, že budu doma aby se mohl stavit. Nestavil se. Opravdu nemám rád, když si na někoho udělám čas a on ani nenapíše. Nakonec jsem vyrazil ven, abych si aspoň zjistil stav bankovního účtu. Částka okolo 284 Kč mě nenadchla. Když jsem jel po půl desáté domů a stál na zastávce, všiml jsem si škvírou odrazu dvou párů očí na skleněné tabuli zastávky. Naše pohledy se skrze tento odraz střetly. A Moravským náměstím se rozlehlo vyjeknutí. Vzápětí na to smích. A pak mi obě devčata z tramvaje zamávala…