Rubriky

Archiv

Názory zde publikované mohou a nemusí reprezentovat názory mého zaměstnavatele.


Chce se mu žít?

O radu na blogýsku moc často nežádám. Ale situace si to asi žádá…

Když jsem poznal jednu kamarádku od přítele (říkejme ji třeba Zuzana), myslel jsem si o ní, že by její život vydal materiál na knížku. Po pěti letech si myslím, že by to spíš vydalo na dvě až tři řady televizního seriálu (živila dlouhé roky matku, matka nasekala dluhy, přišli o byt s regulovaným nájemným, přišly exekuce), ale o tom vlastně ani psát nechci. Prostě být na jejím místě já, dost možná bych to už vzdal. Ona ne. Nedávno si našla přítele a vypadalo to, že vše zlé skončilo a nastal čas pro happyend. Alespoň do chvíle, než svému příteli musela volat sanitku, protože se ho v 45 letech navštívila cévní mozková příhoda, alias mrtvička.

Bohužel to vypadá, že stačilo pár dní na JIPce a její přítel s 50 kg nadváhy zcela nechápe ten vzkaz, který mu poslalo vlastní tělo, když na jeho část (doufejme že dočasně) ochrnul. Doktoři mu totiž samozřejmě nařídili dietu a varovali ho, že kromě proběhlé mrtvičky a vysokého tlaku má taky náběh na cukrovku. Jenže on to přítelkyni neřekl a místo toho ji požádal o sladkou tyčinku a zda by mu nemohla při další návštěvě donést kečup. Ten pocit marnosti je přenosný. Je mi nejvíc líto kamarádky, protože to s tímto přístupem nemocného bude asi dost marný boj. Ale jak postupovat dál?

P.S. Já se i nadále pokouším jíst zdravěji než dřív. Aktuální váha 91 kg není ideální, ale posunuje se to správným směrem.


Send to Kindle

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Čtvrtek, 12. prosince 2019, 14:59

Publikováno v BLOG


Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *