Rubriky

Archiv

Názory zde publikované mohou a nemusí reprezentovat názory mého zaměstnavatele.


Hlavně se z toho nezbláznit

Když jsem nedávno kývl na účast v jednom chystaném projektu v práci, pořádně jsem si asi nedomyslel všechny důsledky, ale nemám ve zvyku vyskakovat z rychlíku (ani když mi přibrzdí), tak se s tím holt budu muset nějak poprat.

Možná mi to vlastně pomůže vymanit se z kolotoče věcí, které se rok za rokem dějí opakovaně a které už dělám spíše ze zvyku než z nějakých reálných vnitřních pohnutek. Upsal jsem se hned pod dva chystané projekty Českého rozhlasu jako supervize za sociální sítě. Podotýkám, že se jedná o dva korporátní projekty jdoucí skrze více rozhlasových stanic. Krapet vražedné v kombinaci s tím, že se staráme ve dvou osobách o sociální sítě Radiožurnálu a ještě bychom si oba dva měli část dovolené vybrat. Inu zdá se, že to letos bude poměrně dost pracovní podzim. Na jednu stranu se těším, že se krapet posunu dál a okusím všechny plusy i mínusy takové práce, na druhou stranu je zde jistá zodpovědnost to jiným nepokazit a naopak přispět ke společnému zdaru (ufff, to je fráze jak z proletářského filmu).

V současné době mám rád dvě věci. Svého přítele a práci. A svůj čas chci rozdělit mezi ně. I proto jsem dospěl k závěru, že letos vypustím Mezipatra, filmový festival s LGBT tématikou. Pár ročníků jsem pomáhal fotit v Brně, pár v Praze. Dnes se ale musím sám sebe ptát na to, jak jinak patřím do této komunity. Chápu, když se sdružují lidé milující kočičky nebo sci-fi či milovníci poezie. Co ale spojuje všechny homosexuály? Co mě spojuje s gayi, kteří paří třikrát týdně v nějakém gay klubu, mají doma sbírku parfému a kabelek a obklopují se pouze podobnými lidmi? Došel jsem k závěru, že skoro nic. Žiji na zcela jiné planetě (a rád). A tak snad jen přidám asi nejzajímavější argument/vtip, který jsem kdy slyšel o problematice adopcí dětí homosexuálními páry. „A jak k tomu přijde homosexuální dítě, když jej adoptují heterosexuální rodiče?“

Možná začínám víc přemýšlet o tom co bude, protože si uvědomuji, že oproti jiným mladším lidem, mi asi zbývá méně času. A dělat v něm věci ze setrvačnosti nechci. Pouhý týden v Londýně, kdy jsem opravdu zapomněl na svou práci a zároveň se ocitl v jiném prostředí (kde se aspoň ti lidi k sobě chovají líp) mi asi pomohl si trochu ujasnit co vlastně chci. Když jsem viděl mladší lidi, kteří dělali jediné – nebáli se hnát za svými sny, cítil jsem letmý dotek inspirace. Když nic jiného, tak jsem po dvou letech přestal hrát Farmville 2 (klidně se smějte) a uvědomil si, že věci které mi už nepřinášejí užitek ani teplý pocit na duši vlastně dělat nemusím. Svým způsobem jsem prodělal jakousi očisťující terapii, a to aniž bych o ni žádal. Přesto díky. I když nevím komu…


Send to Kindle

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Středa, 11. Září 2013, 20:17

Publikováno v BLOG, Svět gayů


Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *