Je to rok, co jsem zjistil, že ten koho miluju, to raději potáhne s tím třetím. Výročí? No, sklenku jsem si neotevřel.

Za ten rok se toho moc nezměnilo. Pár postelových známostí, s bídným sexem. Pár milenců bez perspektivy. Nedávno jsem měl pocit, že by něco víc mohlo být. Nevypadá to. Na seznamce o mě projevují zájem především typy 40+, bez vlasů, 90kg+ a ideálně aktivové. Těžko říct, proč tam vlastně člověk vyplňuje profil, když to stejně nikdo nečte. Opět jsem dospěl do stádia, kdy mi přijde jednodušší si to udělat rukou, než cokoli jiného. Za pár týdnů mi bude 33 a vysněný princ na bílém koni nikde. Ale i kdyby dojel, poznal bych ho?

Někdy si sám nejsem jistý, zda i po roce nemiluji stále tu stejnou osobu (ne, nemyslím tím sebe). Možná tam zůstane navždy. Možná to už je jen zbytek citu, který se z lásky proměnil na „vždycky tě budu mít rád“. A opět jsme u fatálních možná. Možná je noční můra pro člověka, který se nejraději vyjadřuje v jasně hmatatelných popisech. Výška, váha, barva, materiál, zpracování… Možná je ostrůvek nejistoty. Možná jen blázním.

Tento víkend byl odpočinkový. V sobotu jsme se spolubydlou vyrazili na trhy do Holešovické tržnice. Luxusní chleba, máslo, spousta zeleniny. Pekl jsem dýni. Fotky jsou ale stále ve foťáku. V neděli jsem lenošil. Udělal jsem květákové placky ala bramborák. Víc se to trhalo, ale díky koření to chutnalo identicky. Až na to, že jsem nemusel loupat brambory. Pak jsem si sedl do baru. Hrál jsem na počítači poker, bavil se s pár známýma. Padám tunelem, ale nevidím světlo. Blog už zřejmě nepomáhá jako terapie. Splíny se neproměnily v depku. Zatím ne. I když je to otázka času. Je to jako když musíte skočit a přitom se bojíte vykročit. Dokud jste odhodlán, je to v pohodě, i když vám to trvá déle. Co když vám ale dojde vůle a síla stát, natož skákat? Proč má smysl přežívat tyhle prašivé dny? Protože možná jednou něco? Protože to někdo řekl? Protože co?

Jsme jen otroci svých přání a tužeb. Ti šťastnější z nás. Jsme otroci společenských konvencí. Sloužíme tomu, co si ostatní myslí, že je dobré. Žijeme ve lžích. Svých i těch ostatních. A smějeme se tomu. Protože být happy je základ. Šroubování úsměvu v koupelně u zrcadla mi trvá každé ráno déle a déle. Stejně spadne, sotva se otočím. Jak mám sám sobě uvěřit, že nejsem looser? A proč?