Rubriky

Archiv

Názory zde publikované mohou a nemusí reprezentovat názory mého zaměstnavatele.


Nebrečím, jen se nesměju

Možná to souvisí s podzimem. Možná to souvisí s pracovní nejistotou. Možná to souvisí s osobním životem. Možná to nesouvisí s ničím a jde jen o aktuální chemické rozložení látek v těle. A možná… Možná to souvisí se vším.

Jak mi již v sobotu řekl můj drahý ex (není v tom oslovení vůbec žádný sarkasmus, byl dlouho člověkem, který mi byl opravdu blízko), nepíšu na blog v poslední době moc osobních věcí. Zčásti tomu tak je proto, že se zkrátka nic extra neděje a zčásti proto, že kolikrát sám nevím co si myslet. Ale nějaké shrnutí by asi neškodilo.

Takže ze dvou „pánů“, kterém jsem po ukončení oboustranně výhodného mileneckého vztahu založeném na oboustranné věrnosti (přesto však s kondomem) s „jogínem“ měl co do činění, zůstal jen jeden. U toho druhého je dodnes Frantova krabička na jídlo, ve které jsem mu nesl svatební koláčky, takže to mohlo být 19. nebo 20. srpna, kdy jsme se viděli naposledy. Ten „druhý“ nicméně stál za opakovaný hřích a vlastně jsem s ním zažil i bez intimností pár pěkných večerů, takže jsem byl přesvědčen, že bych měl zaměřit síly spíš na jeho pozvolné objevování, než je tříštit v kavárnách při pochybných setkáváních s ještě pochybnějšími individuui (ano, opravdu se to píše takto, hledal jsem to ve slovníku), které se snaží vypadat ideálně jako mix královny krásy, Alberta Einsteina a samozřejmě Panny Orleánské (snad až na to, že se určitě nemají v úmyslu nechat upálit). Jenže právě v těchto pošmourných a sluncem neobdařených dnech, mám pocit, že i jeho zájem pohasl. Může samozřejmě jít jen o dočasný jev, ale dokud se nevymáčkne, asi bude lepší nedělat si plané naděje.

Viděl jsem se s ním v sobotu, když jsem stěhoval nábytek na Hradě. Ach ano, tápu, zda je zajímavější fakt, že jsem se dobrovolnicky přihlásil na stěhování, nebo to, že se to konalo na Hradě. Abych nefabuloval, bylo to v Mladotově domě. Bude tam probíhat výstava fotografií, „jeho“ kamaráda. Zatímco on pak utíkal vyřizovat nějaké věci, já se vypravil naobědvat se a dát si kafe s Marianem. A pak jsem čekal, zda se ozve. Vybil se mu telefon a neozval se. Až druhý den v poledne, když taky měl program. Včera mi napsal večer. „Ahoj“.

Jak jsem řekl na začátku. Nebrečím. Jen se nesměju. I když třeba se na mě usměje štěstí alespoň v práci. Dostal jsem tip a uvidím, možná se zařídím podle hesla dobří holuby se vracejí. Ostatně hledání práce je fajn činnost. Člověk alespoň zaplaší myšlenky na to, že výplata je za týden a já mám na účtě pětikilo. No tak se snad brzo dostane i na zapomenuté fotky a jejich úpravy. Jen nesmím podléhat tendenci desaturovat z nich barvy a vyrábět z nich ponuré fresky. Nesměju se. Ale tu a tam se dokážu ušklíbnout. Hlavně sobě. Protože dokud se dokážu vysmívat sám sobě, je všechno v nejlepším pořádku…


Send to Kindle

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Úterý, 9. Říjen 2012, 8:11

Publikováno v BLOG, Staromládenec


Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *