Když se řekne ‚sociální sítě‘, každý si toto sousloví asociuje s tím, že jde o Facebook, Twitter a možná Google+. Jenže stačí pouhé vyjmenování služeb sociálních sítí? A mohou sociální sítě zachraňovat demokracii?

Vyjmenovat sociální sítě nestačí, sociální síť není jen služba. Je to způsob komunikace, způsob šíření informaci a v marketingu i nový způsob myšlení. Že jste vůči tomu imunní? Nejste. Ani zdaleka. Snad v případě, že jste osobou, která uvedené služby užívá pouze a striktně pro soukromé potřeby. Možná v případě, kdy nemáte v úmyslu sdělovat na sociálních službách své názory a postoje na aktuální dění. Jenže fígl sociálních služeb je v tom, že ani soukromé osoby neužívají tyto prvky moderní komunikace tak, aby dokázaly odfiltrovat firemní obsah. Opravdu jste nikdy nedali like své oblíbené značce? Opravdu se na vás skrze sociální sítě nevalí informace z vašeho oblíbeného média?

Vtip je v tom, že i když na obě otázky odpovíte ne (což vám věřit mohu a nemusím), stěží lze toto tvrdit i o všech vašich přátelích na Facebooku, followerů na Twitteru nebo lidech ve vašich kruzích na Google+. Můžete se stavět na hlavu a brojit proti využívání sociálních sítích k byznysu, ale stejně jste součástí této moderní digitální mašinerie. Není třeba se toho bát. Sdělování informací mezi sebou je staré jako lidstvo samo.

V dávných dobách si lidé sdělovali informace pomocí posunků a skřeků. Informace se pak šířila jen v rámci značně omezené skupiny (kmene). Pak se objevila řeč. Informace mohla být jednak uchována a jednak přenesena na větší dálku. S nástupem písma se zvětšil dosah a rychlost šíření informace. Další revoluce v rychlosti přišla s telegrafem. Pak přišlo radiové vysílání, které dokázalo šířit informace libovolně a nezávisle na tom, zda do cílových míst vedou či nevedou dráty. Televizní vysílání přidalo ke zvuku i obraz. Důležitý prvek, vezmeme-li v úvahu, že lidé dnes vnímají skrze zrak zhruba 80 procent všech informací. Jednalo se ovšem o komunikaci jednosměrnou.

S objevem internetu se všechno změnilo. Přestal existovat jediný zdroj. Diváci, posluchači i čtenáři se sami mohli stát zdrojem informací a reakcí na ně. S příchodem sociálních sítí se vše zjednodušilo na maximální možnou míru. Již není nutné informace cílit na vybrané cíle (například mailové adresy) nebo doufat, že si informaci někdo vyhledá na webu nebo blogu. Informace k lidém putují plynule jako souvislý proud informací.

S tím souvisí i relativní hodnota čerstvosti informace. Zatímco v dobách poslů a psaných zpráv šlo považovat i dva týdny starou informaci za novinku, s nástupem tisku se tato doba zkrátila. Rádio a televize umožnili lidem poprvé zprávy vnímat v reálném čase. Sociální sítě šly ještě dál. Zatímco ještě před padesáti lety nebylo neobvyklé publikovat v novinách dva dny starou zprávu z druhého konce světa, dnes máme tyto informace díky sociálním službám z první ruky v reálném čase. Jde jen o to mít správný zdroj informací.

Již před několika lety jsem přestal koukat na televizní zprávy večer. Přestalo to dávat smysl. Zajisté za to může i moje zaměstnání, kdy je sledování aktuálních zpráv mou pracovní náplní. Dnes již není nutné čekat na zprávy v osm. Dnes již není nutné ani zprávy vyhledávat. Stačí jen správný zdroj, například v podobě Facebooku nebo Twitteru. Ty nejzásadnější události si vždy najdou cestu do sociálních služeb. Sociální sítě ale nejsou všemocné. Slouží k šíření obsahu. Ten ale často leží mimo sociální služby.

Trvalo to asi tři nebo čtyři minuty. Zhruba 200 sekund od publikování zprávy na serveru Mediář stačilo k tomu, abych zaregistroval stěží uvěřitelnou zprávu, že Radek John, exministr, poslanec, předseda bezpečnostního výboru, předseda politické strany Věci veřejné bude při své práci též novinářem. Už jen ten absurdní fakt, jak by osoba vedoucí politickou stranu mohla být z etického hlediska objektivním novinářem, by si zasloužil dva nebo tři poměrně dlouhé články. Jistě se jich mnoho vyrojí. Já budu stručný. Jen se mi tímto krokem potvrdilo, že česká média ztrácejí svoji nezávislost. Radek John bude šéfem publicistiky v časopisu Týden a Instinkt. Ten spadá pod mediálního magnáta Jaromíra Soukupa.

Stejného člověka, který dal v minulosti prostřednictvím společnosti Médea velké slevy ČSSD při předvolební kampani (ČSSD vyhrála, ale vládu sestavit nedokázala). Stejného člověka, který koupil nedávno TV Barrandov. Stejného člověka, který podporoval v jiné volební kampani Zelené. Stejného člověka, který dnes radí (prý bezplatně) prezidentskému kandidátovi Fischerovi. Fischerovi, který uhradil během své cesty do USA cestovné i hotel redaktorům z časopisu Týden (který vlastní Soukup) a deníku Právo, který je na mediální agentuře Médea finančně závislý.

Z této věci plyne jednoduché zjištění. Čím dál menší počet lidí začíná ovládat čím dál větší počet médií. Tato navenek nezávisle se tvářící média nejenže přestávají být objektivní, ale přestávají být i pouhým pasivním článkem informačního řetězce. Soukromě vlastněná média již neinformují o událostech, nýbrž je samy začínají tvořit. Orientace v aktuálním dění bude pro běžné občany České republiky těžší a těžší. A všem nám nakonec bude vládnout Jaromír Soukup a Médea. Ostatně která jiná mediální agentura v ČR může říct, že má ve svém žoldu exministra vnitra, předsedu bezpečnostního výboru, poslance a v brzké době i prezidenta státu?