Archiv

Názory zde publikované mohou a nemusí reprezentovat názory mého zaměstnavatele.

Stěhování in progress

Posledních pár dní jsem tu zápisky nedával, což má prostý důvod. Nebyl čas a energie. V úterý jsem dojel do Brna a od té doby jsem se věnoval hlavně třídění svých věcí. Do užšího kola konkurzu na stěhování se mnohé nedostalo. Spousta zbytečných papírů, již neplatných záručních listů a faktur, spousta CD, CD-RW a DVD, které bych v nejbližších pár letech jistě nechal být tam kde jsou, pokud bych nebyl paralizován na těle. Za každý den jsem vyhodil zhruba dvě igelitky odpadu. V této činnosti budu pokračovat ještě asi tak do pátku. Značnou redukční dietou si prošel i můj šatník. Některé věci mi po letech připadají nevkusné, ošklivé či šílené. A to můj drahý o mě tvrdí dodnes, že nemám vkus (což bude asi pravda, byť na mě soužití s kluky zanechalo pár stop a je to podstatně lepší než před deseti léty například). Úložné prostory válendy se vyprázdnily, časopisy se probraly a dvě tašky mířily do papírového odpadu. Dostal jsem se i k probírání datových nosičů, často nepopsaných a často tak zbytečných. Veškeré nelegální kopie audio CD šli do odpadu a nechal jsem si jen koupené originály. Do toho jsem pořešil poslední podpisy v minulém zaměstnání, dodal jsem 30 GB mixů Perpetuu a zjistil jsem, že spolubydlení s Maroshem mi bude svědčit, protože mám něco kolem 76ti kilo, což je o dvě kila méně než před dvěma týdny. Pravda je, že se v jeho přítomnosti v noci nepřežírám.

Největším problémem co nyní řeším doma je tak složení fotostanu. Existuje na to grif (pozn. dle jazyka českého se používá "grif" i "gryf"), kterým se to dá složit za 3 sekundy. Vím, že jsem na něj kdysi přišel, ale nějak si na něj po tolika měsících nemůžu vzpomenout, takže mám místo placky o průměru 30 cm doma rozloženou kostku o objemu 1m3. Přiznejme si, že na převoz Felicií to je trošku neskladné. Snad na to do soboty příjdu. Vím, že se jen někde chytne a přetočí. Jinak co šlo jsem narval do tašek, popelnice před barákem jsem naplnil k okrajům a dnes se budu zcela jistě věnovat ještě dále tomu velkému vyklízení. Franta asi skočí přepsat elektriku a plyn, prostě se to snažím zařídit tak, abych se v Brně ukazoval již jen sporadicky. Bydlení s mým klukem nebude jistě bez problému, ale myslím, že to moc rád risknu, protože tenhle přítel za to opravdu stojí a zatímco v přechozích "vztazích" jsem měl občas pochybnosti, o něm jsem nemusel zatím nikdy pochybovat. Vím, že společné žití není jen o lásce, ale kdybych měl pocit, že to nezvládneme, tak bych do toho nešel tolik po hlavě…

Celý článek Čtvrtek, 15. října 2009, 11:48, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Jak O2 zkazilo koncert Richardovi Müllerovi

Sice vám v tom trochu asi udělám nepořádek, ale začnu večerním koncertem Richarda Müllera, poté se vrátím do neděle a nakonec zmíním pondělní dopoledne.

Takže Richard. Zpěvák, který nazpíval tolik hitů, zpěvák, který se vždy rád obklopoval kvalitními hudebníky, zpěvák, který čas od času bojuje se svými démony a zpěvák, který si zaslouží daleko, daleko lepší publikum než to, co předvedl dav v O2 Aréně včera večer. Hudebně asi nebylo co vytknout, s některými písněmi si Richard pohrál a lehce je upravil, jiné odzpíval stejně skvěle jako na deskách a hudebníky se obklopil naprosto fantastickými. Koncert byl "vyprodaný", což v tomto případě znamenalo, že minimálně pár stovek lidí na koncert zdarma, co dostali od operátora O2 nakonec nedošlo. Ty lidi mám ale daleko raději než ty, kteří na koncert došli, postavili se na plochu a strnule koukali. Atmosféru v takovém kotli by vytvořil jen mix lysohlávek, LSD a extáze rozprášený po celé ploše ve formě aerosolu. Proč doprdele chodí na koncerty lidi, kterým je líno se hýbat, zvednout ruce, zatleskat nebo si zazpívat? Protože měl koncert 20 minut přestávku, zašli jsme na WC, kde vzápětí po našem příchodu přestalo svítit světlo. Malý výpadek postihl i dolní bar, když jsme se vraceli. Díky této přestávce jsme se ale dostali blíž k pódiu a stejný nápad asi mělo víc skalních fanoušků. Publikum pod pódiem zkrátka po přestávce trochu ožilo. Richard Müller nehrál v Praze 4 roky a věřím, že by O2 Arénu vyprodal i za plnou cenu lístku. Takto se na mnoho zájemců nedostalo, protože všechny lístky si lidi rozebrali za 20 dní, což na začátku koncertu neopoměl v nudné a nikoliv nutné, nicméně docela krátké vsuvce s nakynutou Šárkou Kubelkovou zmínit zástupce sponzora O2. Škoda téhle stupidity s publikem, protože kdyby na koncert přišli skuteční fanoušci, bylo by to jinak. Odměnou za to by Richardovi bylo vřelé publikum. Slečna přede mnou křičela na lidi při vytleskávání přídavku, že si ho publikum nezaslouží. A měla pravdu… … a díky za skvělý koncert Richarda Müllera a jeho hudebníků.

Včera se taky ozval Marosh, že jsem na blogu nezmínil, jak mi svědomitě o víkendu dělal místo na moje věci. Ano, ano. Udělal mi spoustu místa, spoustu bordelu odklidil, uklidil, vyhodil. Během uklízení docházelo ke komickým situacím (z mého pohledu spíš situacím, které mi hlava nebere), kdy například ukázal na metr vysoký komínek z triček a zvesela prohodil, že z tohoto komínku na sobě neměl za poslední tři roky ani tričko. No, na charitu půjdou nakonec asi jen dva velké pytle oblečení. Některé kousky jsem pro své tělesné proporce zachránil. Jako například oranžové tričko, které mu kdysi daroval Tomáš a mě docela sedí. Místa udělal Marosh opravdu mnoho (vyhodil i několik kalhot, které nedopne). Děkuji.

Protože na pondělí měl Marosh v plánu běhání po úřadech a taky návštěvu pracovního úřadu, zůstala starost o teplo domova na mých bedrech. Prostudoval jsem přípravu dušené mrkve, vlastníma rukama jsem musel zpracovat krůtí maso (nesnáším krájet mrtvé maso, alespoň to nemusím, když to není v počítačové hře) a během přípravy jsem musel využít i multitaskingu, kdy se mi na jedné plotně dělalo maso na cibulce, na druhé brambory a na třetí dušená mrkev. Zvládl jsem to, ale už během přípravy brambor jsem přemýšlel, proč musel Marosh vyhodit všechny noviny a nenechat doma ani jedny, když zákonitě věděl že budu škrábat brambory a čistit mrkev, protože jsme oběd řešili už v neděli. Pustil jsem si k výrobě obědu zdravě agresivní Die Happy (jakože Marta Jandová umí a chvílemi to připomíná Guano Apes) a čistil jsem brambory na poslední stránky vytisknutého Mládí v hajzlu 4. Jak příznačná kniha, pomyslel jsem si a uvědomil si, že zatímco Marosh tráví volný čas čtením knih, já bych mohl začít trávit volno naopak psaním. Ostatně tak to dělám i s blogem. Když je vhodná chvíle a chuť, tak si zalezu do postele a na svém netbooku píšu příspěvky na blog. Možná, že až tu budu mít volný čas a nebudeme se pořád pusinkovat s Maroshem (až si občas polezeme na nervy), tak bych tu mohl začít psát nějakou knížku. Jen jako relax. "Nicméně na jaké téma?", uvažoval jsem, zatímco jsem nožem masakroval mrkev na tenká kolečka. Ta velká jsem neváhal poté ještě rozčtvrtit. Dal jsem vařit brambory, papíry s koncem příběhu Nicka Twispa skončily v koši a já se musel začít pekelně soustředit na to, abych správně sesynchronizoval přípravu krmě. Musím se hlavně naučit jednu základní věc a to je při vaření ochutnávat. Vařím podle toho jak co vypadá a už mi to bylo vyčteno. Takže co by mělo být námětem knížky? Homosexuální soužití? Nuda, těch rozdílů oproti heterosexuálnímu svazku není ani zdaleka tolik, co si někteří myslí. Tragikomedie o tom, jak se ve svých třiceti učím vařit i něco jiného, než vajíčka? To by mohlo být zabavné, ale aby se to prodávalo, musel bych v každé třetí kapitole někoho zabít, aby to nenudilo. Na to, abych psal jako Jackie Collins zase bydlím daleko od Hollywoodu. Uvidíme až budu vařit příště. Někde mezi zoufalstvím ze sebe a surovin na stole a hotovým obědem se jistě něco vynoří…

Celý článek Úterý, 13. října 2009, 9:07, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Superstar, ČSA a plzeňská mafie

Tak nevím, zda si porotci Superstar sedí na uších nebo do TV jde jiný zvuk, než co slyší oni tam, ale první dvě zpěvačky byly hrozné. Další dvě docela něco ukázaly (obzvlášť "Zombie" se ukázala rozsahem), ale celkově se nemohu zbavit pocitu, že dívky jsou podstatně slabší než kluci. Například do nebe vychválená "Spomál" Moniky Bagárové nebyla vůbec zlá, ale její hlas je nepříjemně dětský a občas převibrovaný. Celkově jsem se u holek spíš nudil a jestli večer nevypadne Adriana Craft, tak opravdu nevím co si myslet. Dnes se ale koukat nebudeme, protože máme na večer lepší plán – koncert Richarda Mullera v O2 Aréně. Než se tam ale vypravíme, budu muset absolvovat další kurz vaření. Protože Marosh má dnes nějaké běhání, budu bojovat s dušenou mrkví sám…

Mimochodem při nedělní vycházce Prahou jsem si všiml ve výloze nového alba Muse. V Anglii šlo toto CD sehnat za 11 liber (tedy za 308Kč), kdežto v ČR ho lze sehnat za 599Kč. Inu milí obchodníci s hudbou, opravdu si myslíte, že je to normální? Opravdu se divíte, že si pak lidé hudbu raději stáhnou někde zadarmo (což mimochodem není v ČR dle platných zákonů krádež, jak se snaží BSA často uvádět)? Já se opravdu nedivím a mimochodem i když album Resistance zní značně jako opus od Queenů nebo právě proto, se mi docela líbí. Předražená CD a obchody s nimi ale brzo musí vymřít. Při této cenové politice je to otázka několika let. Zvláštní přitom je, že v UK je obchodů s hudbou mnoho a nijak nevypadaly prázdně. Jak je možné, že tam obchody nezanikly? Vždyť velká část CD a vinylů v Evropě se lisuje právě u nás v Loděnicích. Proč je v našich obchodech cena dvojnásobná?

A teď zase do Čech. Poté co volební manažer Tvrdík působil v ČSA a ta inteligentně rozprodala co mohla, včetně cateringových služeb, poté co ČSA vybrala dodavatele pro catering a od něj nakupuje kilo citrónů za 280Kč (tedy desetinásobek ceny v libovolném hypermarketu), poté co se koupila letadla, která nikdo nevyužívá (to vše se událo díky managmentu, který dosadila ČSSD, potažmo Tvrdík), poté se dostala ČSA do problémů a začala královsky prodělávat. Inu i jeden debil dokáže fungující stroj, který tvoří zisky dostat na pokraj existence. Předseda dozorčí rady Novák nyní uvažuje o tom, že požádá stát o injekci 3 miliardy korun, aby ČSA přežila. Ministr Janota to odmítá a stejně jako on si myslím, že než se pokoušet takovou firmu podporovat je lepší ji nechat padnout. Však on se nějaký dopravce do ČR rád podívá a vezme si zdejší podíl na trhu, stejně jako se na Slovensku zacelila díra po Sky Europe. Prezident ČSA Lašák má vlastní plán na záchranu, který s pomocí od státu nepočítá. Ona státní pomoc stejně přijít ani nemůže, protože to je tvrdě proti pravidlům hospodářské soutěže EU.

P.S. Bude se řešit i kolik lidí odešlo z Plzně na Karlovu univerzitu a dostudovalo "řádně tam"? Bylo jich prý ZNAČNÉ množství…

Celý článek Pondělí, 12. října 2009, 10:30, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Zasloužím si někdy Pulitzera?

Dlouho jsem tu nekomentoval události ve světě. A v poslední době by si některé věci snad i komentář zasloužili. Začnu doma a například tím, že český redaktor ČT napsal na svém Facebooku, že velvyslankyně Číny je arogantní bába. Paní velvyslankyni jsem viděl jedinkrát, když zahajovala výstavu fotografií z čínských příprav na olympiádu v brněnské galerii Plamínek (pokud jste nikdy o této galerii neslyšeli a já bych se tomu nedivil, protože mimo zaměstnanců JMP a RWE tam zavítá někdo málokdy, tak sídlí na Radlase). Atmosféra byla o poznání tvrdší než obvykle, na Tibet se nikdo nezeptal a paní velvyslankyně působila dojmem, že by uvítala, kdyby se jí dostávalo úcty jako prezidentovi USA. O Číně jsme slyšeli jen samá pozitiva. Jsou prostě největší, nejlepší a žádná cenzura v Číně neexistuje. Bylo mi na zvracení tehdy a já panu redaktorovi věřím. Držím palce, aby kvůli komentování osobních pocitů nedostal padáka ;).

A když už jsem tu dnes zmínil amerického prezidenta, nelze si nevšimnout faktu, že dostal během uplynulého týdne Nobelovu cenu. Mám Baracka Obamu rád, je sympatický a fandím mu. Stejně jako většina populace se ale musím ptát: "ZA CO?" Uniklo mi snad něco? Názor, že si ji Barack zatím nezasloužil na netu docela převažuje. Ani tak nějak nevím, co sem napsat, abych vyjádřil absurdnost či nesmyslnost toho, že Nobelovku získal právě on. Snad jen přikládám fotomontáž, kterou jsem včera vyvěsil na internetu a která doplňuje řadu fotomontáží, která se na internetu vyrojila v souvislosti s diskutovaným oceněním. Soutěž ČeskoSlovensko hledá Superstar byla anulována a překvapivým vítězem se stal Barack Obama, fantastický talent z USA…

Tolik můj neobjektivní komentář k událostem doma i v zahraničí. Po úklidu doma a výrobě mojí první vepřové pečeně jsme se doma upravili s Pájinem, který se vrátil z Lisabonu. Došla i tchýně a tchán (skoro se stydím to tak psát, jako by ta slova měla pejorativní nádech a ti lidé jsou přitom tak skvělí) a večer jsme prostě byli už solidně opilí. V sobotu ráno jsme se nasnídali a odjeli jsme s Matějem a Ondrou směr Milešovka. Počasí vyšlo skvěle a pršet začalo až po našem sestupu. Fajn výlet, popíjela se rumoláda (rum a kola či kofola) a poté jsme navštívili rodinu, protože babička nám poslala po rodičích svíčkovou! Inu klenot české kuchyně nelze odmítat. K večeři jsme si dali zbytek masa s chlebem a zavařovanou okurkou. Film jsme vypustili. Utahaní jsme byli už i tak víc než dost…

Celý článek Neděle, 11. října 2009, 10:11, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

reklama

Celý článek Sobota, 10. října 2009, 23:31, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Designblok?

První den po návratu jsme nic neplánovali. Venku sice bylo krásně, ale ani to nás nevytáhlo ven. Maximálně nakoupit, abychom neumřeli hladem. Upravil jsem fotky, Marosh udělal kuřecí s těstovinama a pak jsme jen koukali druhý a třetí díl nové série The Big Bang Theory. Byl to lazy den, ale ten jsme opravdu potřebovali, protože naše dovolené nás vždy vyždímou.

Musím říct, že na to, že jsme oba nezaměstnaní se doma nezastavíme. Včera se uklízelo. Marosh si vzal na starost luxování, já dostal na starost mokrou cestu, jako vždy. Vana, umyvadlo, toaleta, sporák, zem v koupelně a kuchyni. No prostě plno zábavy. Poté Marosh začal vařit květákovou polévku a květák na mozeček. U nás děláme polévku jinak, ale byla moc dobrá a hlavně jí dost zbylo i na dnes. Květáku na mozeček bylo hodně. Sice nechápu, jak Marosh dokáže na vaření z jednoho květáku spotřebovat tři hrnce, dvě síta, tři misky a podobně, ale co už. Večer jsme šli na Designblok. Takže jsou tam zajímavé věci a například kolekce šperků z tištěných spojů byla fakt pěkná, stejně jako hodiny z hardisků a pobavila mě i expozice Fugu.cz, které jsem tuším objevil už před půl rokem na netu. Upřímně mám ale pocit, že ty prostory kde se to vystavovalo jsou často lepší než ty prezentované věci. Pak jsme zašli i se Zdeňkem na pivo a kolem půlnoci se šlo spát.

Dnes ráno jsem uvažoval nad tím, zda si zřídit OpenCard nebo klasickou průkazku na PID. Při ztrátě čipové OpenCard platí občan 200 Kč, byť je tu možnost toho, že mu znovu nahrají koupené kupony. Ale zcela upřímně systém, kde si někde v metru požádáte o kartu a poté si ji necháte poslat poštou nebo si ji jdete vyzvednout do některé z místních KNIHOVEN? WTF? Vysvětlí mi někdo nějaké zásadní výhody OpenCard, protože jsem toho moc nenašel. Do knihovny nechodím, parkovné v Praze 1,2,3 nebo 7 neplatím. Nakonec asi zvítězí papír nad elektronikou. K čemu je zakoupení kupónu v klidu domova přes internet, když si to pak stejně člověk někde musí validovat (ano vím, validátory jsou skoro na každé stanici)?

Dnes mám vařit já. Neumím vařit nebo péct maso, ale to neznamená, že zrovna já nemám dnes upéct vepřovou kýtu. Děsivé… Nebo výzva?

P.S. Toto triko jsem si dovezl z Brightonu:

Celý článek Pátek, 9. října 2009, 10:09, Komentáře (2)
Publikováno v BLOG

Londýn a Brighton – část 2

V pondělí jsme se rozloučili s Martinem, kterému to letělo ráno z Heathrow a vypravili se poprvé a naposled sami do Londýna. Nebyl to moc den na procházení se, protože docela pršelo. Prvně jsme zašli do Science muzea. Když jsme vešli dovnitř, zjistili jsme dvě věci. Jedna bylo jedno celé patro zavřené z důvodu údržby a jednak jsem tam už byl minule. Přesto jsme to alespoň proletěli a pak jsme chtěli nakoupit nějaké hadry, takže jsme měli vpodstatě dvě varianty. Tou první byla Oxford street, kde jsme byli v pátek a v minulosti oba a tou druhou možností byla návšteva největšího obchodního domu v Evropě – Westfieldu. Uznejte, že jako národ, který se vyžívá v tom platit řetězcům marže v co nejvyšší formě, jako národ, který vyžaduje nějaký ten supermarket na každé (bráno s nadsázkou) třetí ulici, jsme si nemohli nechat ujít takovou návštěvu. Dojeli jsme metrem po růžové lince k obchoďáku a našli si mexickou restauraci Wahaco, kde jsme si dali takové to menu, kde ochutnáte největší taháky. Chutnalo nám moc a zapili jsme to nejlepší tequilou, jakou jsem kdy měl – Don Juan (verze Anejo). Potom už se konečně dostalo na to nakupování. Nejdřív jsme nakoupili hadříky pro synovečka Páťu a pak jsme začali koukat po něčem pro nás. Naše lehké rozčarování z výběru místní módy se ale tvrdě prohlubovalo. Buď jsme staří nebo Angličané nemají vkus. Věřím tomu druhému, protože na ulici chodilo mnoho lidí v outfitech, ze kterých by módní guru celého světa zemřeli na šok. Po celodenním běhání jsem nakonec z Anglie odlétal s jedním novým tričkem z Brightonu (s motivem starých béčkových filmů z padesátých let) a dvěma kousky spodního prádla, které nebylo ani tak krásné, ale docela ušlo. Marosh, který je ještě vybíravější jak já (jednou by si i vybral, ale velikost S na něj byla velká) si ovšem z tohoto výletu neveze vůbec nic krom hudebního časopisu Q (a knížky co koupil na cestě zpět na terminálu v Lutonu!

V sedm jsme měli sraz se spolužačkou Maroshe – Martou, kde jsme si skvěle pokecali. Kecalo se o všem, o chlapech taky a pak mi ukázala některé fotky. Co se týká krajinek, tak musím říct, že osud je někdy nespravedlivý. Marta neví nic moc o cloně či času (a bezelstně mi to přiznala do očí!), fotí jen na větší kompakty, ale ukázala mi tolik povedených krajinek, že i kdybych chtěl do smrti nafotit alespoň pět podobných fotek, tak to asi do konce života nezvládnu. Zjistil jsem, že taky používá pro úpravu Zoner Photo Studio, nicméně stejně bych nevěřil, že lze kompaktem nafotit krajinu a pak to tak výrazně pohonit v editoru a neublížit té fotce. Ona sice ví, že neví jak to dělá, ale dělá opravdu moc pěkný fotky a chvílemi jsem opravdu nechápal a měl jsem chuť zahodit foťák! Totálně utahaní jsme její byt opouštěli až o půl druhé, takže se na druhý den vyspala asi dost málo (3 hodiny), ale budiž jí útěchou, že já vytuhnul už v autě při cestě zpět.

Úterý bylo dnem posledním. Zjistili jsme, že moje pršibunda má pokažený zip, takže jsme ji vyreklamovali (zcela bez problému podotýkám), něco málo nakoupili a zamířili jsme na poslední oběd se Zbyňkem, který musel neplánovaně do práce, takže jsme na letadlo nejeli vlakem, ale autem. V této restauraci byla obsluha dokonalá, jídlo chutné a dobré. Cestou na terminál jsme potkali jiný gay pár (docela pěkný). Letadlo mělo zdržení zhruba hodinu a samozřejmě, že jsme pak letěli stejným letadlem jako oni (z toho vyplývá, že nejen český holky jsou pěkný) :). Ještě jednu věc k letišti v Lutonu. Musím říct, že obsluha kontroly občas docela zbytečně buzerovala. Například arabsky vypadající maminka musela svléknout pásek i svému zhruba tříletému synkovi, zatímco moje a Maroshovo procházení rámem snad ani nikdo nekontroloval, protože se obsluha zrovna bavila mezi sebou. Jinak musím říct, že letadlo WizzAiru na trase Londýn – Praha bylo spíš prázdné než plné, například na 15ti sedadlech přede mnou seděli dohromady jen 4 lidi. Je vidět, že finanční krize stále straší.

Nakonec musím poděkovat Zbyňkovi za poskytnutí azylu a starání se o nás, Voříškovi za poskytnuté přespání a několik ručně ubalených cigaret, Liborkovi za jeho odzbrojující úsměvy a dobrou náladu, stejně jako Martinovi za skvělou společnost a Martě za pohostinost. Výlet do UK byl prostě skvělý a jediné, co nás může mrzet byla jeho krátká délka. Utratili jsme dokonce míň peněz, než jsme čekali. UK je prostě místo, kam se chci občas vracet…

Celý článek Čtvrtek, 8. října 2009, 10:51, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Londýn a Brighton – část 1

Ranní vstávání v 7:00 nebylo z nejpříjemnějších, ale na stranu druhou člověk vstává s vědomím, že mu to letí o půl jedenácté z letiště a protože to nechce nijak propásnout, vyletí z postele jako střela. Já obstaral v ranní zimě suroviny pro snídani a Marosh ji připravil. Free wifi na letišti stojí za dvě věci. Za námi se posadili Angláni, kterých jsem měl plné zuby po pěti minutách (zpívali si, hlučeli, chovali se hůř jako náctiletí kreténi), naštěstí po dalších pěti zmlkli (pravděpodobně je alkohol přemohl a usnuli). Z letiště jsme jeli už ve třech, protože nás tam čekal Martin, který se vypravil do Londýna pro změnu z Irska. Free autobusem jsme dorazili na nádraží, kde jsme za necelé 4 libry koupili lístek a dojeli do St. Albans, odkud nás Zbyněk hodil domů. Tam jsme uložili hlavně kufry a protože se on vracel do práce a my už byli nadržení na Londýn, moc jsme se nezdržovali. Vyzvedli jsme na St. Pancras International – King`s Road Liborka a vyrazili do Saatchi Gallery. Najít ji nebylo lehké. Sice jsme byli vyzbrojeni mapou, nicméně pojmenovat 5 ulic za sebou "Eaton" mi příjde docela hloupoučké. Nakonec jsme přece jen galerii našli. Současné moderní umění je občas provokující, ale nejlepší část exponátů v galerii vznikla pod taktovkou korejských umělců. Výstava nazvaná "Korean Eye" byla vtipná, provokující, ale hlavně zábavná! Pak jsme zkusili najít obchůdek operátora O2, ale přišli jsme o 11 minut později než se zavíralo. Ochota otevřít po uzamčení byla stejná jako v ČR. A tak Martin svůj sen – koupit vysněného iPhonena nestihl. Sice jsme našli velký Apple store blízko Oxford street, kde si šlo iPody, iMacy a iCokoliv prohlédnout, osahat a samozřejmě i koupit, ovšem zakoupení bylo možné mimo jediné iVěci a tou byl právě iPhone. Poté jsme s Maroshem v hudebním obchodě HMV víceméně omylem narazili na autogramiádu Ozzy Osbourna. Také jsme zkusili platbu v Marks and Spencer u samoobslužných terminálů. Marně, podotýkám, protože nečipová karta mBank se opravdu na takovém místě nechytala. Poté jsme se setkali ještě s místním gayem – Haddonem v Soho. Porušil jsem místní zákon, když jsem močil v jedné temné uličce (souběžně s Martinem) a docela unavení jsme šli spát.

Sobotní vstávání odpovídalo ponocování v pátek. Vzbudili jsme se kolem desáté. Nasnídali jsme se, osprchovali jsme se, pokecali jsme, kafíčko… No vstávání bylo velmi pozvolné. Nakoupili jsme věci na oběd, přikoupili dvě bundy do deště, obdivovali obrovský výběr něčeho tak fádního jako jsou žampióny (nekecám, minimálně 8 druhů) tentokrát úspěšně zaplatili v Sansbury’s na samooblužném terminálu a zatímco jsem upravoval fotky a lozil po Facebooku, tak Libor se Zbyňkem uvařili kuře a rýži. Bylo to výborné, já a Marosh jsme umyli a otřeli nádobí a chtěli jsme vyrazit do Brightonu, protože čas se krátil. Následovalo další kafíčko, dokoukali jsme na jeden díl Doctor Who v angličtině (ten herec má jeden jediný výraz) a konečně jsme po třetí vyrazili. Jistě tak není překvapením, že sehnání iPhonu v Brightonu večer v sobotu taky nevypadalo moc nadějně, nicméně nakonec se to v jednom velkém centru Martinovi povedlo. Zářil jak sluníčko a už ho nepustil z ruky. Následovalo kecání v zimě na zahradě s Voříškem, Lucií, Pavlem, Braňem a dalšími. Prvních 15 minut jsem trpěl a děsil se toho, že to bude nudné a nezábavné po zbytek večera. Protože jsem začínal prvním pivem, byla to nepěkná představa. Naštěstí se to brzo změnilo a všichni si snad užili příjemný večer. Spalo se u Voříška a jedna noc se na místním gauči zvládnout dala, ale Maroshek vypadal víc dolámaně než já. Původní (lehce rozšířená) verze hry "sex" nakonec nevyšla a proběhla jen klasická verze a to ještě v ústním podání (díkybohu jsme nikoho nevzbudili).

V neděli jsme vstávali velmi těžce. Nakonec se nám to ale povedlo. Snídani, která by se měla nazývati spíše obědem byla v jedné z brightonských hospůdek. Místní staff byl ovšem neuvěřitelný – markování šesti lidí mu zabralo asi 20 minut a dvě minuty poté, co slečna domarkovala posledního už prvnímu nesla jídlo (podotýkám, že to nebyl fast food). Ono to vůbec s místním personálem je často bídnější než s tím českým. Večer jsme například večeři v místním gay bar grilu a ačkoliv byl lokál poloprázdný, nikoho použité skleničky a talíře u prázdných stolů nevzrušovaly. Nás tedy ano! Ale to už opět tak trochu předbíhám, protože vyprávím teprve o obědě. Takže já si dal garlic bread a smažené žampiony. Zatímco žampiony byly naprosto skvělé (asi nej jaké jsem kdy jedl), tak u garlic bread jsem měl pocit, že místní kuchař je z Čech (což údajně opravdu byl) a nikdo mu nevysvětlil, že garlic bread opravdu nevypadá jako bílá, lehce teplá a tvrdá bageta s máslem a plátky česneku. Poté následovala procházka, chození po nákupech, i když šlo spíše o očumování, neb moc pěkných věcí jsme na našich toulkách nenašli, koukání po obchůdcích, již zmíněná večeře a malá procházka na Brighton Pier, což je místní pouť umístněná na molo v moři. Trosky původního Brighton Pieru jsou vzdálené asi půl kilometru od nového. Dvakrát vyhořel a nyní u Brightonu ční jeho ohořelé železné torzo. So said and sexy… Večer jsme se rozloučili s klukama, ukázali si navzájem fotky a před půlnocí jsme se rozjeli směrem do Londýna. Voříšek i Libor tak zůstali v Brightonu a ke Zbyňkovi jsme pokračovali ve čtyřech.