Protože práce…

Ok, dnes ráno se cítím jako totální megapiece of shit. Zápisek je někde v útrobách mého eee a nehodlám jej z něj dolovat. Ostatně na to není čas, budu rád, když si cestou do práce nezapomenu validovat svou Opencard. Takže milé děti, je mi líto, ale dnes nic nečekejte. Místo toho si pusťte na Youtube záznam Suede.

A jedno s mizerným zvukem, ale pěkným obrazem…

Celý článek Úterý, 30. listopadu 2010, 8:03, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Přežil jsem Louvre!

Ano, bylo to náročné. Člověk až cítí trpkost a nespravedlivost nad tím, jak si jeden národ shromáždí a „ukradne“ tolik památek pro sebe. Na stranu druhou vstupné za 9,50 euro je nejlepší investice v Paříži. Za zhruba stejnou cenu se podíváte do druhého patra Eiffelovky, tedy ani ne na její vrchol nebo na střechu Vítězného oblouku. Ačkoliv z obou monumentů zažijete opravdu překrásný výhled na Paříž, Louvre vám nabídne něco víc. Cestu časem do dob Egypta, sumérské civilizace, renesance a vším mezi tím. Mimo nejslavnějšího obrazu v podobě Mony Lisy můžete taky nahlédnout do sbírek Napoleona Bonaparteho. Možná to byl řezník, vrah a diktátor, ale jedno je jisté. Ta svině měla zatraceně dobrý vkus! Projít Louvre je záběr i na fyzičku, několik jeho částí jsme z časových důvodů (jistou roli sehrála i únava a hlad) přeskočili, nicméně jsme navštívili všchny tři pavilony (Denon, Sully a Richelieu).

Poté jsme se napapali v nedalekém obchodním centru a zamíříli jsme k Sacré Coeur, který leží v nejvíc sexy čtvrti Paříže – Montmartru. Kostel je z mého pohledu daleko zajímavější než Notre Dame, z jeho okolí je velmi pěkný výhled na město a hlavně je to co by kamenem dohodil ke stylovým kavárničkám a restauracím. Právě k takovým, jaké jsme uplynulé tři dny marně hledali. Tady jsme se rozhodli pro lehkou večeři. Já si dal sladkou palačinku, Marosh zvolil slanou variantu se sýrem, šunkou a vejcem. Bod pro Maroshe, přišla mi daleko zajímavější. Poté jsme se vydali vyhledat slavný světelný mlýn a podnik Moulin Rouge. Udělal jsem pár fotek a vydali jsme se pěšky zpět k hotelu. Byla sice zima, ale alespoň jsme mohli jít 4 stanice metra pěšky spolu s houkající sanitkou. Větší část cesty jsme byli rychlejší, než zuřivě blikající a houkající vůz záchranky, který se jen velmi pomalu prodíral totálně zacpanou ulicí. Nechtěl bych se v Paříži zranit. Mohl by to být zřejmě můj poslední úraz.

Ani dnes jsem neopomněl na to podělit se se svými postřehy o Francii. Číšníci občas odnesou i něco, co se ještě chystáte jíst či pít (mě se stalo s grogem, paní vedle s půlkou pizzy). Nemělo by vás taky překvapit, když do vagonu v metru nastoupí jeden či dva hudebníci, pustí playback a k tomu hrají. V první chvíli máte pocit, že je to nesmírně roztomilé a jistě jim rádi pár centů přihodíte, ale když se vám to během dne stane počtvrté, začne vám to připadat lehce únavné a pravděpodobně stejně jako místní nahodíte znuděný výraz a pro drobné se nebudete obtěžovat sáhnout. Poslední zajímavou věcí je, že pouliční prodavači suvenýrů mají různé tarify. Zatímco pod Eiffelovkou koupíte klíčenku tohoto značně nepraktického tvaru (špičatá věž se čtyřmi nohami) v poměru 6 kusů za 1 euro, sotva o stanici metra dále, to je již 5 vězí za euro a u kostela Sacré Coeur dokonce jen 3 věže za euro!

P.S. O neděli snad budu blogovat již z tepla domova (teda o zimě v ČR jsem četl, děkuju pěkně). A mimochodem kapela Suede naživo byla naprosto famózní!!!

P.S. 2: Sorry, na ilustrační fotky z našeho pobytu v Paříži jsem tentokrát neměl čas, tak snad jen link na ty co už jsou na FB.

Celý článek Neděle, 28. listopadu 2010, 23:06, Komentáře (1)
Publikováno v BLOG

Železná dáma Paříže

Druhý den v Paříži hodil na Francouze i lepší světlo. Pravda, hned snídaně (která se uskutečnila až kolem půl jedenácté, neboť jsme si přispali) probíhala hlavně pomocí posunků a ukazování rukou na věci. Hlavně mi prosím netvrďte, že „coffee and milk“ je výraz, který by nepochopili třeba v Nigérii, na Slovensku nebo v Litvě. Ne tak ve Francii. Zakroucení hlavou a trvání na francouzské verzi nám ale přineslo ovoce v podobě latté, zeleninového quiche a fakt skvělých vdolečků. První postřeh dne – Francouzi sice nemají ponětí o skvělém výrobku značky Brano, přesto nepovažují za nutné zavírat dveře. Při teplotách kolem nuly je to minimálně obdivuhodné. Hned po snídani jsme zamířili na tu nejslavnější věc ze železa, kterou lze ve Francii nalézt. První dáma Paříže je opravdu monumentální. Oželeli jsme po hodinovém stání ve frontě další frontu až na vrchol a nechali se vyvézt jen do druhého patra. I tak nás čekal sexy výhled na město, které je ve skutečnosti ještě krásnější než se o něm píše.

To ale pochopíte, až si jej projdete (zvlášť pavilony v Louveru jsou už z venku úchvatné). Druhý postřeh dne – vojáci jsou zde vidět víc než policie. To je pravda trochu děsivé, vzhledem k tomu, že sebou nosí útočné pušky, které v některých případech sami převyšují maximálně o hlavu (v metru jsem viděl vojáka, který by si v ČR snad ani nemohl sednout v autě na přední sedadlo spolujezdce, protože by nesplnil zákonnou podmínku, výšku 150cm). Postřeh třetí – zhruba 300 prodejců v okolí věže prodává zcela totožný sortiment – makety věže. Během čekání na zakoupení lístku vás polovina z nich stihne oslovit, někteří i vícekrát. Pak následoval Vítězný oblouk a jeho prohlídka a pěšky jsme šli směrem k Louvre. Cestou nám ale zastoupila nejvíc sexy promenáda, kterou jsem zatím navštívil. Champ Elysée je zhruba jako Václavák. Jen třicetkrát delší, dvacetkrát širší a 794x zajímavější. Mimo obřího Virgin megastoru, kam Marosh ve čtvrtek alespoň nakouknul jako do svatyně, jsme se zasekli v obchodu Celio, kde si Marosh pořídil nějaké nové hadříky. Nejhorší je, že jsem si málem i já pořídil bundu, bohužel neměli velikost L. Pěkné věci za docela normální ceny oproti tuzemsku jsou v Paříži normální. Pokud tedy nenakouknete zrovna do výkladní skříně obchodu Cartiér.

Louvre jsme proběhli po povrchu již za tmy a neomylně jsme zamířili k Notre Dame, kde nám došlo, že nás bolí nožičky. Metrem jsme proto jeli do buzní čtvrti Marais, ale metro v polovině cesty zastavilo (ve stanici) a francouzské hlášení se neslo ve stylo, že někdde daleko před námi se něco stalo. Jediné slovo které jsme dešifrovali, byl název stanice Voltaire a taky „traffic“. Přestoupili jsme proto na jinou linku a nakonec jsme vystoupili na Republique. Odsud jsme se vydali náhodným směrem a hledali jsme místo, které by nevypadalo jako McDonald, sushi bar, příliš snobské nebo čína. A nakonec jsme opravdu nalezli! Podnik se jmenoval La derniére séance a naleznete jej na 24. avenue de la Republique. Jen pro informaci jsem si dal podivnou kombinaci – salát Cesar s kuřetem za 11e a grog 5e. Marosh mě ale se svým mixem pití a jídla s přehledem trumfnul, protože si objednal steak s vejcem (12e) a piňacoládu za 10e. Vše donesené bylo naprosto skvěle chutnající a myslím, že když řeknu, že to byl ten nejlepší salát jaký jsem kdy jedl, tak ani nebudu lhát.

Celý článek Sobota, 27. listopadu 2010, 23:30, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Uvnitř mozku EU

Návštěva europarlamentu byla určitě zajímavá. Čekala nás malá přednáška o činnosti parlamentu a taky povídání si s poslancem Edvardem Kožušníkem. Těžko říct jaký je to ve skutečnosti člověk, ale působil sympaticky a bylo minimálně vidět, že španělsky umí velmi dobře. Tlumočil totiž sám povídání jeho španělského kolegy, který je již patnáct let v hledáčku teroristů z ETA. Je fajn občas vidět politiky, kteří nepůsobí jako samolibí idioti. Navíc Kožušník rozhodně není nudný patron, například při popisování fungování parlamentu zmínil fakt, že mu fakticky nevládnou europoslanci, ale tlumočníci. A když zaklepou na poslance a přes sklo posunkem ukáží, že do pěti minut skončí, tak můžete věřit tomu, že za pár minut všechny překladatelské linky ohluchnou. Jinak mluvil nejen o fungování parlamentu, ale na přímý dotaz se vyjádřil i k tomu, jak vnímá modro-oranžovou koalici v Praze. Rozdělení Prahy těsně před volbami prý nevnímá pozitivně. No, tak aspoň někdo je v ODS schopen sebereflexe vlastní strany.

Samotné jednání v délce skoro jedné hodiny bylo tak trochu šílené. „Návrh zákona číslo X“, pauza na nadechnutí. „Pro“, sekunda ticha. „Proti“, sekunda ticha. „Zdrželo se“, sekunda ticha. „Zákon přijat/zamítnut.“ A tak dokolečka dokola. Skoro mi bylo při tom cvrkotu europoslanců Ransdorfa i Falbra, na které jsem viděl, líto. Bohužel na naši skupinku dohlížela zaměstnankyně parlamentu, která svou práci brala opravdu vážně a tak z celého jednání mám jednu jedinou fotku. Následovalo jídlo v europoslanecké jídelně. Chuťově jasně to nejhorší, co jsme tu doposud ochutnali, taková standardní závodka. Následoval náš odjezd na nádraží. Přidala se k nám paní, která jela do Stuttgartu. Neměla drobné na lístek, tak to chtěla risknout načerno, ale to jsem jí raději gentlemansky koupil jízdenku. Kupování jízdenek pro nefrancouzky mluvící je trošku metoda pokud omyl, ale povedlo se. Jízdenky se ale validují na nástupišti a nikoliv uvnitř tramvaje. Paní zřejmě pospíchala, i s neoznačenou jízdenkou nastoupila a odjela. V té chvíli nás napadlo, že tramvaje jezdí na 2 strany. Po krátkém studování mapy jsme si byli jistí, že odjela špatným směrem. Výčitky svědomí jsme neměli, jednak jsme ji opačným směrem neposadili úmyslně a jednak kdyby si nechala jednu tramvaj ujet a cvakla si darovaný lístek, jela by s námi tam, kam chtěla.

Cesta TGV proběhla výborně, vše bez problémů a hotel jsme v Paříži taky našli snadno. Pravda, pokoj vypadá dost spartánsky, ale je tu teplo a wifi, takže co víc si člověk může přát? Možná trochu víc čistoty, ale při zběžné kontrole jsme nenašli štěnice, takže špinavé zdi se snažíme přehlížet. Na recepci jsme pochopili, že průvodce nelhal a Francouzi jsou opravdu mistři v předbíhání. Já taky nemiluju fronty, ale trocha systému nikoho nezabila. Taky jezdí místní obyvatelé jako prasata (běžně zastaví na půlce přechodu v době, kdy na něm svítí zelená a u bočních ulic neváhají na přechodu parkovat). První jízdu metrem v Paříži jsem absolvoval ve stavu, kdy jsem přemýšlel, že bych se měl naučit noty, abych mohl napsat operu s názvem „Blahořečeno budiž londýnské metro“. Z návštěvy gay klubu nakonec nic nebylo, měli jsme v plánu dát jen jeden drink a platit kvůli tomu 10 euro na osobu, by znamenalo v konečném důsledku dát za pivo kolem 430 Kč, což jsme zvážili jako zbytečně neuměrné. Ani jeden z nás obvykle nepřepočítává eura na koruny, protože to nemá smysl, ale na tomto jsme se shodli. A tak jsme docela promrzlí z chození po pařížských ulicích skončili s lahví Bordeaux Blanc na pokoji. Měli jsme stejně už docela dost.

Celý článek Sobota, 27. listopadu 2010, 9:22, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Staří psi a zajíček

Druhý den našeho poznávacího výletu se nesl ve znamení výletu do Štrasburgu. Chytili jsme se dvou členů Modrého týmu, které jsme se snažili zkonvertovat na jinou barvu, konkrétně růžovou. Přidala se k nám i nejvíc sexy blondýnka ve výpravě, čímž bylo opět pokořeno heterosexuální plémě, protože buzny si prostě krásné věci vždy kradou pro sebe. Předvánoční výzdoba města je nesrovnatelná třeba s Prahou a to ve všech ohledech. Tentokrát jsme vynechali gluhwein, ale ochutnali jsme francouzkou kávu a zatímco Marosh si pochutnával na bagetě, zvolil jsem palačinku. Na výběr bylo několik možností. Čokoládu i sirup jsem odmítl jako příliš kalorické a tak jsem zabořil prst do seznamu ve francoužštině. Tato seletivní metoda buude zřejmě i v dalších dnech, které strávíme ve Francii, slavit úspěch. Místo čokolády mi na stole přistála palačinka se šlehačkou. Nebyla zřejmě nekalorická, ale byla velmi, velmi chutná.

Po návratu do Baden Badenu nás čekala večeře, kterou by asi bulvární novinář označil slovíčkem opulentní. Zatímco předkrm v podobě uzené ryby by mohl být brán jako dietní večeře, jednalo se jen o první ze tří chodů, dezert v to nepočítaje. Kvůli našemu zájezdu zřejmě museli místní vybít několik chovů hus. Masa bylo tolik, že jsem si spíš ze slušnosti než z důvodu hladu (nebo z typicky českého důvodu – je to zadarmo) na talíř položil jeden knedlík a dvě lžičky zelí. Pokračovalo se alko i nealko nápoji a ryli jsme ve spolupráci s Maroshem do členů (stále) modrého týmu. Chlapci to nesli chlapsky a ožrali se. Sice se nám nepodařilo z modrášků vytvořit růžový tým a to ani přes podporu místních dam, které se do jedné shodly na tom, že u našeho stolu nevypadá jako největší buzna ani Marosh, ani já, ale právě luxusní zajíček Daniel, který se zoufale držel historky o tom, že je heterosexuální (ruku na srdce, kolik homosexuálů to všem okolo tvrdilo, když jim bylo 18 jako jemu?).

Udělal tu chybu, že v jedné chvíli prohlásil, že když se napije, je přítulný. To byla samozřejmě pobídka, kterou by bylo škoda nevyužít. Poté se v lehce odvázané náladě vykousl (francouzák) Marosh se ženatým účastníkem před zraky jeho manželky a pak následovalo vykousnutí Maroshe s nejvíc sexy ženskou v okolí 20ti kilometrů. Spát jsme šli sami. Barvu ale nakonec modráskové stejně změnili. Ráno, když zaspali a autobus na ně čekal půl hodiny, se z nich staly černé ovce…

P.S. Krásný večer z Paříže!

Celý článek Čtvrtek, 25. listopadu 2010, 19:41, Komentáře (2)
Publikováno v BLOG

Škandál!

V úterý jsme Vyrazili s malým zpožděním ze Zličína a protože jsme za celou cestu měli jen dvě krátké přestávky, do Baden Badenu jsme dorazili s předstihem. Osádku autobusu tvořili mimojiné i členové skupiny Mladých konzervativců. Myslím, že jsme spolu s několika známýma uvnitř vozidla tvrdě pracovali na tom, aby se zpátky do ČR vrátili jako mladí liberálové (neděkujte, rádo se stalo). Během cesty do Německa tak padla naše půllitrová malinovice, Mirkova Becherovka a několik lahví vína. Hotel by byl na jedničku (noc kolem 90e), kdyby někdo sídlil v recepci. Zkoušel jsem celkem třikrát zjistit heslo na wifi a k hotelovému trezoru, ale nakonec jsem byl potupně donucen zanechat vzkaz v němčině (nebo jazyku který jsem za němčinu považoval) na stole recepce (při našem návratu v 23:30 tam lístek stále netknutě čekal). Večer ale byl příliš mladý na to, abychom jej opustili a šli spát. A tak jsme vyrazili s Lobem, jeho kamarádem a sličnou slečnou Lídou do víru lázeňského města.

Přiznejme si, že Hitler nebyl zrovna lidumil, nicméně s německou mládeží je to ještě horší. Když jsme se zkoušeli zeptat na nějaké cool místo, na nějaký klub, poslala nás do míst, která se sice jmenovala skvěle (trinkenhalle), nicméně poté co jsme ono místo našli jsme zjistili, že se bohužel nejedná o námi hledaný klub, ale o městskou kolonádu. Buďte prokleti mladí němečtí rádošprýmaři! A tak protože jsme v lázeňském Baden Badenu nenašli první den klub, uchýlili jsme se ke stánkům se svařeným vínem. Bylo jich hodně. Vezmu-li v potaz i malinovici v autobuse, k tomu becherovku a taky pivo, které jsme si poručili ke svíčkové, je div, že jsme před půlnocí vůbec našli náš hotel.

Ráno bylo bolestné, hlavně kousky našich hlav se chtěly rozběhnout na všechny světové strany. Nicméně přiznejme si, že my jsme narozdíl od našich dvou heterospolečníků z úterního večera vyrazili na výlet do Štrasburku, zatímco oni se skelným pohledem snídali a nevnímali ani mě, jak se jim přes výlohu směju do obličeje. Ja ja, Německo ist toprá země (ale mladí Němci jsou zmrdi, to jim samozřejmě hned tak nezapomenu)!

P.S. Pohled jiného účastníka zájezdu najdete ZDE.

Celý článek Čtvrtek, 25. listopadu 2010, 1:30, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Sbohem a šáteček

Ano ano, milé děti. I strýček Kombajn si někdy musí vzít dovolenou. Letos to bude jen jeden týden, ale podařilo se mi do ní vměstnat nejen návštěvu europarlamentu ve Štrasburku, ale i návštěvu jedné železné dámy, které Margaret Thatcherová (musí prominout) nesahá ani po kolena.

V sobotu jsme tak nějak decentně oslavili dva roky co jsme spolu s Maroshem a v neděli nás čekal Harry Potter. Museli jsme totiž udat volňásek platný do 30. listopadu. Bohužel jsem volňásek nechal doma, takže první půlku filmu se se mnou Marosh nebavil a myslel na to, jaký jsem vůl. V druhé půlce už byl sdílnější, takže vím, že se mu Harry Potter a relikvie smrti zdála taky dost slabá. Ten film má i své světlé momenty, ale ty jsou převážně v prvních patnácti minutách. Pobaví i výlet „v přestrojení“ na ministerstvo, ale zbytek filmu Harry, Hermiona i Ron rozebírají to, že vlastně neví jak dál. Tak o to mohl být film kratší a dalo se to natočit jako jeden tříhodinový film. Chápu ale, že by to pak vydělalo jen půlku té celkové sumy. Potom jsme potkali Tomáše z dovolené a dali si s ním pizzu.

Sice jsem nestihnul v pondělí návštěvu kadeřnice, ale upéct sváču na cestu se mi podařilo. Nejprve jsme si ovšem museli zabalit. A když se balí dvě buzny na celý týden, je zázrak, když se vše vleze do jednoho kufru. Pravda, kufr, který nám Tomáš půjčil je se svými rozměry minimálně v kategorii „lodní“, ale jsem přesvědčen o tom, že by pro tyto rozměry možná měli vymyslet nějaký přiléhavější název. Namátkou mne napadá kufr pro mezihvězdné lety. Myslím, že kdyby mě Marosh vyhodil z bytu, tak bych do něj mohl dát všechno svoje oblečení a ještě bych bych mohl Maroshovi štípnout dvě tři řady knížek z knihovničky. TeĎ už nás čeká jen příjemný večer s vůní houbového závinu a když ten nahoře dá, tak dva levely Quakea…

Celý článek Pondělí, 22. listopadu 2010, 21:12, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Praha-Štrasburk-Paříž

Ono se to nezdá, ale už za dva pracovní dny (včetně dneška) si s Maroshem dáchneme. Přes krátkou zastávku v Baden-Badenu a potažmo Štrasburku, kde nás čeká návštěva Europarlamentu, se dostaneme do Paříže. Doufejme, že zvěsti na Idnes lžou a štěnic bude v hotelu málo nebo ideálně žádné.

Celý jeden týden tak strávím ve společnosti Maroshka. Mimo Paříže se těším na nafocení ilustračních fotek s motivem EU, kterých snad pár nafotím a lhal bych, kdybych řekl, že mi nebude práce chybět. Ono toho bude ale před Vánoci dost hlavně v soukromém životě. Vzhledem k tomu, jak dokonale vyluxovaný mám účet, to letos vidím na hodně jednoduché Vánoce. S klidným svědomím tak mohu říct, že se mě předvánoční horečka netýká. Ale upřímně, i kdyby ano, tak co víc bych si měl přát, než to co mám? Už před dvěma lety jsem dostal dárek, který mi vydržel dodnes – mého přítele.

A teď mě omluvte, nastal čas kontroly redakčního systému, odchodu do práce a taky psaní nákupního seznamu. Mimo listového těsta (uvažuju o slaném závinu na cestu), bych měl koupit taky kondomy a tabák. Snídani šampionů…

Celý článek Pátek, 19. listopadu 2010, 7:38, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Kmotrové v ODS, ČSSD i TOP09

Jak již napsal AdaMM, bylo by to opravdu směšné, kdyby to nebyla realita. My co jsme zažili zkorumpovanou ODS v Brně, kdy si tam dělala co chtěla, prodávala co chtěla, přihrávala zakázky „svým společnostem“ a zkrátka do té „své linie“ si nechtěla nechat kecat jen zíráme, že ODS v Praze je na tom ještě hůř. Brno tak může slavit, protože když nic jiného, tak alespoň ČSSD tam zůstala relativně normální (ne, nepočítám v to pana primátora Onderku, který dá z kasy miliony na hokej, ale odmítne přispět částkou 50 tisíc korun na menšinový filmový festival Mezipatra). Pud sebezáchovy tak v Praze ztratila nejen ODS, ale i ČSSD. Je to ale logické, protože tady nejde vůbec o to kdo bude vládnout kase. Jde jen a jen teplá místečka v dozorčích radách a milionky z nich.

Plakal jsem smíchy u rozhovoru s exministrem Karlem Březinou za ČSSD, který „vedl“ jednání za ČSSD (via AdaMM). Nedokázal ani vysvětlit, proč šla ČSSD do koalice s ODS a ne s TOP09. Největší špek ale čeká čtenáře na konci. Částka, kterou spočítaly Hospodářské noviny prý nesedí a už mnohokrát to Březina rozporoval. Zároveň ale neví kolik to teda ve skutečnosti je. Z exministra se nám zřejmě stal bílý koník pod bičem pana Hulínského. Byl by kmotr Bláha z TOP09 lepší? Toť otázka…

HN: HN uvedly, že jste si za rok 2009 vydělal v dozorčích radách Rencaru a Dopravních podniků skoro jeden a půl milionu. Sedí ta částka?

Březina: Ne, tak to vůbec. Už jsem to mnohokrát rozporoval.

HN: A jaká je tedy ta částka?

Březina: To já z hlavy nevím, to takhle spočítané nemám. Ale já řádně odevzdávám soupis těch odměn, má to podle našeho etického kodexu kontrolní výbor a můžete si to ověřit.

Celý článek Středa, 17. listopadu 2010, 10:53, Komentáře (1)
Publikováno v BLOG

F.R.M.O.L.

Tak mám za sebou docela našlehanej víkend a vlastně i celý týden. Po práci bylo obvykle focení Mezipater, v pátek Need for Speed session v počítačové herně Battle Zone, v sobotu oslava Zuzčiných narozenin, v neděli pro změnu oslava Páťových narozenin (sice mne tam odvezl tchán, ale díky tomu, že má paměťovka zůstala v čtečce v PC, dal jsem si tu trasu pěšky celkem 3x). Ze všeho fotky, fotky, fotky, k tomu jsem pekl kuře na oběd a na oslavu Zuzy jsem ještě dělal z fotek video. Díky tomu jsem klesl tak hluboko, že jsem si dnes musel vzít do práce své oblíbené nicméně trochu zvláštní tričko s nápisem „Česko“ v designu loga Tesco, protože všechna „relativně normální“ trika se krčí vypraná v koutě. Marosh to tričko nenávidí. Zjistil jsem, že zhruba polovina lidí si nevšimne, že na triku je „Česko“ a nikoliv Tesco a dívají se na mně divně. Chápu je, taky bych se díval divně na člověka, který nosí hrdě nápis „Lídl“ na hrudi. Stejně tak se divně koukám na TV, když Habera, Banášová a Troška upíjejí ze skleniček s logem Lídl. Hnus, velebnosti!

Po práci, kde toho bude tento týden nemálo, protože máme o jeden pracovní den méně, ale rozsah práce zůstává, jsem utíkal nakoupit. Lékarna, potraviny, checknout tiket na Sportku (nic) a poté drogerie. Sotva dojdu domů, dostanu otázku, proč jsem koupil antibakteriální mýdlo bez dávkovače. Pro nezasvěcené, bylo to zhruba před rokem, kdy jsem donesl domů mýdlo s dávkovačem a dostal jsem kartáč, že jsem ho nekoupil jen jako náhradní náplň. Od té doby kupuju vždy bez dávkovače. A až dnes to byl problém. Takže jsem nasraně odvětil, že do hlavy svému miláčkovi nevidím (jeho oblíbené rčení). Přiznávám, že z jeho totálně obecných specifikací na papíře jako „antibakteriální mýdlo“ netuším, že:
1. ho mám kupovat v lékarně, ne v drogerii
2. má být s dávkovačem

No, ale když už může Marosh chodit do práce, tak jsem ho dnes nekompromisně postavil k plotně. Tím pádem jsem získal čas na napsání tohoto příspěvku. Teď mě ale už omluvte, protože musím jít žehlit a až mě to přestane bavit, tak budu muset doupravit fotky z oslav.

P.S. VISA představila zajímavou platební kartu, vypadá to, že už i na internetu se bude dát platit BEZPEČNĚ…

Celý článek Pondělí, 15. listopadu 2010, 20:05, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG