Rubriky

Archiv

Názory zde publikované mohou a nemusí reprezentovat názory mého zaměstnavatele.


Suchej únor v mokřadech

Začít nám chvíli trvalo a nakonec to docela rychle vybublalo…

V pátek jsme sice počítali se startem, ale zůstala tu skoro celá láhev bublin a jedno černé pivo. Dopoledne jsem tak v klidu zlikvidoval bubliny (měl jsem volno) a Kuba si večer dal pivo. A hned 2. února v sobotu jsme porušili sušení znovu. Nebo spíš jsme znovu nezačali. Na Letné jsme si v nové kavárně Bethesda (je v místech bývalé pražírny) dali každý 2x 2 deci červeného. A když jsme dorazili domů, přinesla nám kamarádka láhev bublinek. Sice jsem navrhoval, že to schováme, ale nemělo to úspěch (a vlastně bylo lepší to vypít hned, líp se pak odolává). V neděli jsem tak raději z preventivních důvodů koupil šidítka. Nealkoholické pivo. A tak mohu prohlásit, že od nedělního večera jsme konečně začali sušit. #suchejunor

V neděli jsme si jako náhražku otevřeli dohromady 3 plechovky nealko piva, v pondělí jsme se podělili o jednu oba a v úterý jsme si koupili v Butch’s Burger večeři, která si o jedno nealko pivo přímo říkala (ano, byl to burger, v Kubově případě pálivý extra a v mém případě pálivý ‚jemně‘ ). Ve středu jsme vyměkli a koupili si láhev bublin, ve čtvrtek Kuba pokračoval v hřešení, protože zašel do Jericha, zatímco já způsobně sušil. Do pátku, to jsme opět koupili bublinky… No prostě to úplně neklaplo. I když průměrný počet flašek za týden jistě nemálo poklesl, to zase jo. Nemyslím, že jedna láhev bublinek denně pro dva z vás dělá alkoholika, ale faktem je, že když je to každý den, stává se z toho jakási automatická záležitost a to není dobře. Takže z každodenního rituálu plánujeme přejít na indiánský běh.

Postupně se snažím do svého života zabudovat více radosti z něj. Z života i práce. A když to někdy nejde v práci (ale i na tom pracuju a je to čím dál lepší, řekl bych), měl by člověk mít alespoň nějakého koníčka. Takže kromě mnohahodinového vysedávání u PC občas udělám nějakou fotku i doma (už aby bylo teplo na focení venku), dokonce jsem se donutil zase si přečíst nějakou knížku (Chyby které nás stojí peníze), zhlédl pár zajímavých rozhovorů a začal přemýšlet o tom, zda by člověk ve 40 už neměl alespoň mlhavě tušit, co je jeho smyslem života. Myslím, že jsem dospěl k závěru, že cílem života není přežít, ale užít si ten čas, který tu trávíme. Totální izolace našich životů a našich bublin od většinové společnosti nic neřeší. Jo a Petr Ludwig vypustil další inspirativní rozhovor, tentokrát s Josefem Průšou (28). Nelze než doporučit.

 


Send to Kindle

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Neděle, 10. Únor 2019, 14:01

Publikováno v BLOG


Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *