„Jsi děsně upjatej a brání ti to být sám sebou…“ Hmmm. True or false?

Tohle je věc, kterou mohu sám těžko hodnotit. Proto jsem tento výkřik vložil na FB. Vyvolalo to docela zajímavou diskusi, v jejímž středu jsem byl já, takže všechny egoistické a narcistické buňky se doslova koupaly v přívalech pozornosti. Ale vážně…

Něco na tom je. I když si někteří lidé myslí, že to být pravda nemůže. Jenže člověk se chová jinak doma a jinak při tahu nebo v kruhu přátel. Ostatně za neupjatého mě považují především lidé, které jsem potkal pracovně. Ale není problém v nastavení jejich konvenčnosti? Ostatně když je člověk gay, má to posunuté jinak. Poměrně zajímavě to okomentoval můj ex Marosh: „Mila je excentrik, ale pritom upjatej a svazanej konvencema :)“ Člověk by měl občas vyslechnout názor někoho, s kým strávil víc než dva roky života.

„Kdybych nebyl svazany konvencema, tak jezdim po svete a strilim sniperkou lidi,“ reagoval jsem a nemyslel jsem to ani náhodou v žertu tolik, jak by se mohlo zdát. Mám zřejmě nějakou vnitřní romantickou slabost pro povolání nájemného vraha.

„Svazany konvencema a strileni do lidi… to mi zni jako ze rikas, ze jsi upjatej, protoze se bojis sam sebe co bys delal kdybys nebyl… podobny argument jako ty pouzivam i ja. u me mi prozkoumavani¨ toho snipera a jeho zvani na povrch umoznuje poznat tu cast sebe, kterou z nejakeho duvodu potlacuji jako ¨spatnou¨. uprimne? kdyz mam v sobe silu a odvahu vypustit ho na povrch, tak neni zase tak spatny, nikoho nestrili a lide ho maji radi. bojim se ho z nejakeho historickeho duvodu rad jen ja. :)),“ donutil mne zamyslet se kamarád.

Něco na tom bude. V každém z nás je mnoho osobností. A pokud ne, jsem ten divnej já. Zase… Ano, pamatuji se na doby, kdy jsem měl chuť chovat se třeba promiskuitně. Jenže za pár dní z toho sešlo a dostal jsem morální kocovinu. Nemám pocit, že bych sám sebe omezoval. A zodpovědnost neberu jako slabost. Spíš jako něco, co člověku může imponovat. Nicméně ano. Zřejmě jsem upjatý a především nevím, co chci ve svém životě. Proto se to snažím substitovat prací. Možná se bojím toho co chci. Osobně si ale myslím, že o tom to není. Jen mám pocit, že to co chci je malá šance získat a sebelepší snaha a píle k tomu nevede. Potkat normálního chlapa a prožít s ním zbytek života je totiž příliš neskromné přání. Takové konvenční. A na buznu upjaté…