Nový spolubydla

V pondělí to byl zvláštní den. Jako vždy jsem jej začal v Praze, přesunul se do Brna a hurá do práce. Během dne začaly prosakovat informace o zkáze SkyEurope a tak jsme s Maroshem bedlivě sledovali situaci. Taky se během dne ukázalo, že Marosh se nadále asi nebude cítit úplně v pohodě v práci. Na pár dní si vzal volno a do Brna možná dojede už ve čtvrtek. Poté jsem si dal vinný střik v Sunakashi a vypravil se domů, kde je již můj nový spolubydlící – František. První den proběhl velmi poklidně, vyměnil žárovku u sebe v pokoji, smontoval si nějaké ty stolky a vlastně jsem ani nevěděl, že tam někdo je. Já se kouknul na nahraného Harryho Pottera a Fénixův řád (asi nejhorší díl ze série) a spát jsem šel kolem jedné.

Ráno jsem se chtěl probudit kolem sedmé, ale vzbudil jsem se až něco po osmé. Zjistil jsem, že SkyEurope to už nerozdýchá a tak jsem zrovna nebyl příliš veselý. Samozřejmě, že jsme při kupování letenek brali v potaz možné problémy, nicméně nás to přece jen zaskočilo. Výlet do Lisabonu je tak ve hvězdách. WizzAir i ČSA nabízejí do vybraných destinací velké slevy pro majitele letenek od SkyEurope, jenže do Lisabonu WizzAir nelétá a mezi vybranými slevovými destinacemi ČSA Lisabon chybí taktéž. Otázka je, zda se povede dostat peníze za letenku zpět, ale šance tu je, protože Marosh to platil přes internet kartou. Nicméně se samotným výletem to zase tak nadějně nevypadá. Možná že tak nakonec poletíme jen do Londýna. Ale na tom teď zas tak moc nezáleží. Vyrazil jsem do práce, chvíli pracoval a poté zamířil na rehabilitaci. Začalo se nahříváním, poté protáhnutím a elektroléčbou. Bylo to daleko příjemnější, než jsem čekal!

Tento blog jsem měl v netbooku připravený už v úterý, ale nějak jsem se nedostal k tomu jej updatovat. Ve středu proběhl obligátní Hobit a včera dojela moje láska. Pomilovali jsme se dřív, než dojel František, poté si s ním dali pizzu, kterou jsme upekli a mochito, které vyrobil on. V práci se snažím bouřit kvůli workshopu, který zase někdo inteligentně naplánoval tak, že mi zkrátí prodloužený víkend o pátek (odjezd do Brna z Beskyd v 16.15). Když už ti, kteří tyhle věci plánují nepoužívají k plánování mozek, ale rozkrok, měl by jim někdo naznačit, že občas si někdo této malé dysfunkce všimne.

Dnes to bude příjemný den. Na oběd dorazí do práce Marosh, dáme si oběd a odpoledne zajdeme do optiky a vybereme mi nové brýle a taky pár kontaktních čoček, které mi už došly. Večer možná film…

Celý článek Pátek, 4. září 2009, 8:56, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Jana Kirschner a víkend v Praze

V pátek nebyl Maroshek zrovna optimálně naladěn, ale protože se v poslední době moc nevyspal (bez prášků na spaní to má docela těžké) a nebylo mu nejlíp, dalo se to pochopit. Večer jsme se setkali s Jimem a Káčou v afgánské restauraci Kábul, kde jsme objednali pár jídel a uzobávali z jednotlivých talířů. Mluvilo se česko-anglicky a nějak si na to začínám zvykat, myslím, že jsem i z anglické konverzace nemalý kus odchytil :). Číšník z vedlejšího Tinglu-Tanglu se mnou při mojí cestě na WC lehce flirtoval, což mě samozřejmě potěšilo. Celkově vzato za jídlo pro 4 lidi i s pitím to vyšlo na zhruba 4 stovky na osobu, což považuji za velmi levné. Jídlo bylo velmi chutné a to všechny chody, určitě doporučuji. Poslouchali jsme nové album Whitney Houston (výjde tento týden) a nezní to vůbec špatně, byť bych ocenil více rychlých skladeb, ale singl "I didn’t no my own strenght" je hit, který je těžké dostat z hlavy.

V sobotu proběhl společný oběd s rodinou v Červené cibuli. Zde jsem zvolil bramborové noky, byly trochu moc mastné, ale jinak velmi dobré. Takové štěstí neměl Marosh, jež si dal steak s chřestem a místní kuchař použil chřest naložený do kyselého nálevu, jehož chuť vám spolehlivě zabila chuť na další tři čtyři sousta. Jedna z nejnechutnějších věcí, jakou jsem v poslední době ochutnal.Poté započal středně velký úklid, původně avizovaný jako malý. Umyl jsem co se dalo a co jsem vynechal, zbylo na neděli. Večer jsme zašli za Lenkou a Hankou na pokec. Domů jsme se dostali až kolem půlnoci a i když jsme byli oba unavení, zakončili jsme večer tak, jak by se měl zakončit, když jste dva mladí, zamilovaní lidé.

A stejně tak jako se končilo v sobotu, začalo se v neděli. Následovala snídaně, Maroshek nechal péct mussaku z Mark and Spencer a já jsem ještě řešil detaily typu několik let neumyté vstupní dveře do bytu (samozřejmě jsem si za to svého přítele pěkně vychutnával, ale faktem je, že ty moje dveře taky už několik desítek měsíců neviděly houbu a vodu). Taky jsem projížděl weby a kontaktoval známé, kteří se intenzivně věnují focení ohledně virtuálních tour. Našel jsem na to mimo několika složitých postupů i speciální fotoaparát, který to všechno dělá kompletně na jediný stisk tlačítka. Moc tomu nevěřím, ale možná bych to i koupil, kdyby o takové služby byl zájem. Pak jsme se otočili v Bauhausu (bylo nutné koupit prasklou zářivku v kuchyni) a večer se šlo na koncert Jany Kirschner do Lucerna music baru. Koncert byl vyprodaný a bohužel osazenstvo bylo minimálně z poloviny 45+, takže kdyby Jana Kirschner zpívala na severním pólu, dostala by vřelejší odezvu. Ale pěkně od začátku. Před koncertem vystoupil host Tomáš Klus, kterého jsem měl zafixovaného jako toho kluka co vyje s Anetou na Óčku. K tomu si Marosh poslechl jeho album a fakt se mu nelíbilo. Byl jsem tedy zhnusen už dopředu. U jeho třetí písničky mě napadlo, že tuto písničku hraje i zpívá podobně, jako Karel Kryl. Za další dvě písničky se vyznal ze svého obdivu ke Krylovi a pak už mě začal bavit. Přiznávám, že na můj vkus je to moc folk, ale Klus dokáže upoutat svojí bezprostředností i improvizací a konec konců, dokáže i být vtipný. Všichni se samozřejmě nejvíc těšili na Janu, která přišla záhy, moc jí to slušelo, byla stejně vtipná jako Tomáš, ale hlavně má naprosto skvělý hlas. V porovnání s Madonnou na stupnici od jedné do pěti (za předpokladu, že Madonna je za 4 – dostatečně) je Jana pevně usazená na "výborně". Její anglickou tvorbu moc nemusím, takže začátek byl z mého pohledu slabší, ale diváci to Janě moc neusnadňovali. Po každé písničce vzorně zatleskali, ale během produkce bych spočítal na prstech jedné ruky ty, kteří se pohupovali nebo tleskali a to dva z nich jsme byli my dva s Maroshkem. Jestli jsem někdy o publiku v Brně řekl, že to jsou studení čumáci, posouvám je na druhé místo za publikum v Praze. Kirschner ale začala více a více prokládat slovenskými písněmi, přidala i "Pokoj v duši", čímž docílila toho, abych i lehce zaslzel. Byl to nakonec velmi příjemný koncert, byť prostory Lucerna music baru jsou poněkud stísněné a zdejší obecenstvo poněkud mrtvolné.

P.S. Pokud máte rádi trance, pak se začněte zajímat o slovenského DJe Roberta Buriana, protože po poslechu jeho tranceové verze skladby "22 dní" (v originále Meky Žbirka) a "Ty , já a moj brat" (v originále Modus) jsem absolutně nechápal. Nikdy bych nevěřil, že lze tyto skladby předělat do tak skvelých verzí! Po poslechu 22 dní musím konstatovat, že ta skladba sama o sobě je tranceová hymna!

Celý článek Pondělí, 31. srpna 2009, 10:58, Komentáře (1)
Publikováno v BLOG

Facebook ano či ne?

Být či nebýt? Psát či nepsát? Blogovat či twitterovat nebo házet statusy na Facebook? Facebook je fenomén a zatím ukazuje jen ty lepší stránky. Je to zábavné, většina otravných SPAMů a upozornění jde zakázat, problémové "přátele" jde "vyhodit", nechtěné uživatele lze blokovat. A tak na co si vlastně nechávat blog, na který člověk snadno zapomene, protože updatování statusu na Facebooku je tak snadné a rychlé? Možná z opatrnosti si nicméně svůj vlastní píseček nechávám. Právě z toho důvodu, že je to místo, které mohu já sám spravovat. Je to místo, kde mohu uveřejnit opravdu to, co chci. Je to místo, kde mi ani v budoucnu nebude hrozit to, že bych se musel omezovat. Facebook je samozřejmě snažší na správu a všechno.

Moc času teď blogu nevěnuju. Po práci se většinou zastavím na vinný střik do Sunakashi. Mimochodem se zvažuje, zda si tato kavárna nevylepí na dveře duhovou vlajku na znamení toho, že je tento podnik gay a lesbian friendly. Po střiku pak jdu většinou domů, chvíli jsem na internetu a potom jdu vedle fotit. Snažíl jsem se to stihnout do konce tohoto týdne, kdy jsem to ještě mohl dělat ve vedlejším pokoji. A tak se u mě doma co chvíli blýskalo a natahoval jsem ponožku za ponožkou na kopyta, což je taková maketa nohy. Obvykle je vyvážená a měla by sama stát, ale s touto vždy nemálo bojuju, aby se neskácela před expozicí, kterou dělám ze stativu dálkovou spouští. Po každé expozici následuje kontrola na displeji a teprve je-li ponožka v náhledu ok (nemá pokřivené okraje, je dobře napnutá a správně exponovaná), vyměním ji za jinou. Když nafotím sérii (v úterý jsem takto fotil například jen bílé ponožky na černém pozadí), musím je upravit v PC a ořezat pozadí. Není to zrovna odvaz, ale je to slušně zaplacená zakázka a tak se jí člověk musí věnovat s dostatečnou péčí.

Ve čtvrtek jsem se zapřel a nafotil všechno co zbylo. Bylo to asi 80 ponožek. Nyní už je zbývá jen ořezat a pak možná ještě dofotit nějaké detaily. Navíc jsem u jednoho kopyta rozpoznal, že je vyrobené ze sádry, ale bohužel až ve chvíli, kdy se rozletělo na pár kusů. Dofotil jsem kolem půl jedné ráno, ubalil si jointa a kouknul na Family Guye, který nějaký mamrd na Prima Cool přejmenoval na "Griffinovi" (jak originální snaha z toho udělat druhé "Simpsonovi" ). Spát jsem šel kolem půl třetí a před sedmou jsem už byl na nohách. V tom mi pomohla i TV, u které jsem objevil v menu funkci budíku. V pátek jsem věděl, že musím vstát do práce včas. Jednak mi chybí nějaké hodiny a jednak jsem byl domluvený na nafocení budovy v našem areálu pro pracovní účely. Původní nápad holek (zvětšit fotku 31 kB JPEG na tisk dvoumetrového banneru) jsem označil za neproveditelný (což mi asi každý kdo dělá u tisku potvrdí) a protože nebyl čas na jiná řešení, vzal jsem si ráno do práce nejen fotoaparát, ale i polarizační filtr. Díky nízkému slunci se mi podařilo docílit poměrně tmavé oblohy, ale na řadu přišel i počítač, abych fotky barevně posunul trošku do modrozelena, což se docela hodí k naší firemní barvě. Dodělal jsem pár dalších drobností a vyrazil směr Praha. Jel jsem autobusem Student Agency, který měl na kufru nápis "WIFI ZDARMA" a uvnitř samozřejmě žádná wifi nebyla.

Celý článek Sobota, 29. srpna 2009, 17:21, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Zápal hrdla, kakao a zelené jádro

Mno víkend to byl podivně klidný. Vlastně už druhý po sobě, ale tentokrát si to vyžádala naše těla. Tentokrát zbylo vaření na mojí osobě a musím se tentokrát pochválit. Moje prémiové zapékané brambory byly naprosto výborné! S Maroshem jsme v sobotu po obědě zajeli na pohotovost, zjistili jsme, že má infekčně zapálený krk. Původně jsem si chtěl v pondělí vzít do práce roušku, abych někoho nenakazil, ale myslím, že se mi krk přes víkend výrazně spravil. I když protože i mě bolelo v krku, cucal jsem preventivně pastilky Septolete. Mám podezření, že můj krk je spíš jen odezva na fakt, že jsem měl svoji poslední cigaretu v pátek ráno a pokouším se znova přestat s kouřením. Vzhledem k neustále přibývající váze mého těla, totiž budu muset znovu trápit své tělo na spiningu a to se daleko lépe udýchává, když nekouříte. Taky mě začalo bolet celé tělo, záda. Každopádně jsem se v neděli již cítil lépe.

V sobotu jsme jinak leželi v posteli, koukali na filmy a to bylo vše. Oba dva dny jsme docela poctivě vyspávali (snídalo se kolem dvanácté). V neděli se pak příjeli mrknout i Robin s Pepíkem, kteří nám povyprávěli o Rumunsku. Vrátili se oba daleko opálenější jak jsme byli mi dva s Maroshem z Kréty. Z vyprávění to vypadá, že spousta lidí tam dělá na turisty co nejvíc šméček, aby vůbec vyžili, ale že se to tam dá docela levně užít. Teda až na turecké záchody samozřejmě. Poté jsme se naobědvali (zbytek brambor) a koukali na filmy a koncerty. Například koncert Erasure z roku 1992 je prostě queer a strašně sluníčkový. K filmu Sex ve městě jsem moc důvěry neměl, ale miláčkovi jsem to neřekl. A vida, byl to příjemný film, u kterého jsem asi pětkrát brečel. Nu ano, je to film pro ženský typu blond a pro buzny. Ale já si nestěžuju. Sice jsme celý víkend (či alespoň jeho velkou část) strávili v posteli, ale bylo to fajn. A i když jsme byli nemocní, bez lásky se to neobešlo :). Večer jsme zakončili bondovkou Zítřek nikdy neumírá a já byl setsakramentsky překvapený, že existuje bondovka, kterou jsem neviděl. Ráno jsem mému srdíčku však ujel a taky mi poslal moc pěknou sms…

A teď z jiného soudku. Lidovky považují fakt, že jeden obviněný z kauzy Vítkov sponzoroval Dělnickou stranu za mediální bombu. Myslím, že takovou ODS nebo ČSSD sponzorují každý rok lidi, kteří dělají podobná svinstva, jen se o tom nepíše. Určitě nechci schvalovat útok, který proběhl, to rozhodně ne, nicméně je otázkou, zda by se mluvčí ministerstva vnitra měla vyjadřovat zrovna takto (u osoby, která nebyla odsouzena) s výrazným politickým podtónem: "Nebudeme předem říkat, co použijeme a co ne, v každém případě sponzoři o této straně (Dělnická strana) také něco vypovídají," řekla včera LN mluvčí ministerstva vnitra Jana Malíková. To co řekla je opravdu názor ministerstva nebo její soukromá vložka? Neměla by být policie apolitická? Dalším vypečeným linkem bude odkaz na článek o kakaovém poslanci Krausovi. Nic se mu nedokázalo (byť šlo o praní půl miliardy korun), takže je právně čistý a může znovu za ČSSD kandodovat. Nebýt faktu, že jsem nesnídal, asi bych zvracel. A nakonec se zastavíme u Zelených. Protože straně klesly preference pod volitelnou hranici 5ti procent, najednou to vypadá, že jaderná energetika není tak zlá, děsivá a pekelná. Bohužel se obávám, že ani tento obrat v kombinaci s prosazováním legalizace konopí už stranu nespasí. Jako volič, který straně dal hlas minule mám pocit, že mi Zelení už dokázali co dokáží.

P.S. Student Agency mě opět naštvala. Díky absenci plněných crossaintů jsem do Brna dojel pěkně hladový. Snídat tvrdou musli tyčinku nebo sušené maso mi příjde ještě zvrácenější jako snídat pouze kafe z automatu…

Celý článek Pondělí, 24. srpna 2009, 8:44, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Je mi zle

Zvláštní to doba. Zelení jsou víc doprava než doleva a šéfa největší pravicové strany v ČR vezmou po hlavě kamenem lidi, kteří jsou pravděpodobně ultrapravicoví. A co udělá předseda ODS, když jej někdo vezme kamenem po hlavě? Usmívá se do objektivu. Asi si ODS spočítala, že vajíčková aféra nakonec ČSSD neublížila, ale spíš pomohla. Přiznávám, že nechápu žádnou ze zde zmíněných věcí. Nechápu, ČSSD (o vajíčcích si narozdíl od předsedy myslím, že šlo o hlas lidu). Nechápu ODS (tam už bych snad byl i ochotný uvěřit, že jde jen o drsnou formu selfpromotion) a taky nechápu spoluobčany, že už dávno někoho z nich neodstřelili. Vždyť se na to nedá koukat! Tyhle volby zase půjde jen o to, zda vyhraje hlavní ex-ekonom RaJe – Paroubek nebo arogantní Valach s gulama Topolánek. Ke zvracení musí být slušnému člověka z obou. Možná by dvě kulky umístněné do správného prostoru, který by se nacházel mezi čelem a temenem obou pánů vyřešili mnohé. Povídání pana ministra financí Janoty na Idnes.cz je docela neemotivní. Prostě je náš stát přičiněním obou zmíněných debilů (vpravo i vlevo) v docela špatném stavu. A za této situace Paroubek ještě mluví o 13.tých důchodech, neotvírá se vám kudla v kapse? Lidé v ČR jsou prostě klidné stádo. Dokud nebudou opravdu v prdeli, nedá se čekat žádná akce. Pak už bude pozdě, ale brečet my dokažeme nejlíp, co?

Co jinak u nás doma? Já se včera jel kouknout za AdaMMem, Michalem Stašou a Barčou do města. Nakonec jsme se nějak dostali i na smíchovskou pláž, kde probíhala uzavřená párty serveru Tyinternety.cz. V deset jsem to zabalil a pospíchal domů. Maroshek je nemocný smrká, bolí ho všechno, má horečky. Já horečky nemám, ale všechno mě bolí, smrkám a občas nemůžu dýchat. Ještě včera jsem si myslel, že to jsou jen příznaky toho, že se snažím nekouřit, ale asi v tom bude něco víc. Dnes strávíme dost času asi v posteli. Možná se zajedeme kouknout na pohotovost. Ale jinak to bude příjemný klidný den. Naštěstí je venku stejně nepěkně, takže to ani člověka tolik nemrzí. Mějte se krásně…

Celý článek Sobota, 22. srpna 2009, 13:30, Komentáře (1)
Publikováno v BLOG

Přehled tohoto týdne

V úterý jsem po práci zašel k Ondrovi na byt, dali jsme pivo a něco tvrdšího. Probírali jsme práci na webech. Brzo mě čeká focení ponožek do webového shopu a zároveň pracuji na podobě internetových stránek pro naši spolupráci s Ondrem. Taky se snažím omezit kouření na jednu cigaretu denně. Pravda, včera jsem měl dvě. Poslední modrou Davidoffku z Kréty a po obědě lehkou Camelku. S Ondrem jsem domluvený, že mu budu jednu denně brát, abych si nekupoval krabičku. Ten věčný boj s cigaretama jednou vyhraju…

Ve středu jsem konečně obdržel krabici s ponžkami. Je jich docela dost. Po dlouhé době jsem tedy vytáhnul fotostan a stativ. Chtělo by to k dalkové spoušti (abych stativ nerozkýval) ještě nějaké pořádné světlo nebo záblesk, ale myslím, že budu schopný i takto udělat fotky v požadované kvalitě. Ostatně právě proto jsem si odpoledne ve středu zkusil pár testovacích snímků. Ještě mi zbývá projít si výsledky, ale nakonec asi vyhraje varianta s fotostanem u okna dosvíceným napřímo bleskem, jinak se mi bude těžko tvořit kresba na tmavých ponožkách. I když jsem tam pozoroval jistý odlesk v objektivu, takže možná budu muset dokoupit sluneční clonu na objektiv 50mm. Bílé pozadí se stejně bude ořezávat, takže tam ani nějaký přepal nevadí a bude se to montovat na nějaký gradient. Nebude toho málo, ale co už…

Čtvrtek. Ráno se mi nevstávalo věru lehce. Miláček je doma s horečkou. A na dálku slavíme 9 měsíců spolu. Ani mi to nepříjde, že to je tak dlouho. Pořád jsem do toho rošťáka zamilovanej. Pořád se fakt těším na to, že s ním strávím víkend. A pořád mě neomrzelo za ním jezdit. Pořád se mi nepovedlo začít pracovat v Praze. Pořád mi jeho tělo příjde nejvíc sexy. Pořád s ním rád jezdím na výlety… Možná že zamilovanost opravdu časem vyprchá. Možná, že nám zbývá už jen poslední rok zamilovanosti (existoval průzkum, který se tímto tématem zabývá), ale jistá část mojí osobnosti odmítá věřit, že něco takového jako je láska jde změřit, zvážit a popsat. Pořád jsem zamilovanej do Maroshka, mýho užasnýho kluka s krásným úsměvem. Pořád mám pocit, že se o něj můžu opřít a že mi umí poradit. Pořád se při myšlence na něj usměju. Nevím co vy, ale já jsem nyní se svým životem zcela spokojený.

P.S.: MILUJU TĚ MAROSHKU.

Celý článek Čtvrtek, 20. srpna 2009, 17:20, Komentáře (3)
Publikováno v BLOG

O budoucnosti taneční hudby, ČR a Evropy

V neděli ráno jsme se nasnídali, odnesli tašky plné papíru ke kontejnerům na papír (Maroshek toho vyprodukuje jak malá rodina, protože má předplacené noviny, což v dnešní době považuji za zbytečné, ale je to jeho volba) a dali jsme si ranní kávičku. Potom jsme si dali oběd, sklenku vína, trošku se pomuchlovali a pak si pročítali internet, surfovali po facebooku, po idnes, až jsme se dostali i na hudební servery typu Rave.cz, kde jsme se jen usmívali nad komentáři lidí, kteří byli na posledním (pravděpodobně skutečně posledním) Summer of Love. Kdy konečně lidem dojde, že se doba změnila? Česká republika už logicky nemůže uživit tolik letních festivalů a festivaly už nebudou moci nabízet tak velké honoráře vystupujícím, protože dalších 5-10 let bude chodit méně lidí než v předchozích letech. Ono se prostě nedá pařit do 40ti let, nedá se pařit na techno s dvouletým dítětem na krku a faktem je, že se pár let po revoluci prostě nerodily v takovém počtu jako předtím. Promotéři tak poznávají, že i když nalejí do reklamy víc peněz, přírůstek diváků se nekoná. To jsou pánové hranice českého trhu, to je přirozený demografický vývoj a stárnutí populace. Věřím tomu, že příští rok se tak nesetkáme ani se Summer of Love a dost možná ani s Creamfields…

Odpoledne jsme se kouknuli na Bruna (přehlasované U si domyslete), což nebylo vyloženě špatné, ale bylo to víc křečovité a natahované než Borat. Smál jsem se, ale poslepované je to zle, takže jsem nakonec na ČSFD dal hodnocení jen 2/5 i když si dokážu představit, že kdyby to byl jen dokument rozstříhán na několik kusů bez slepovaného příběhu, dostal by i 4/5. Následovalo aktuální turné Madonny (prostě jsme si to museli zopakovat) a poté DVD Stopařův průvodce po galaxii. Ta knížka je o tolik lepší, ach jo.

V pondělí jsem ráno vyrazil směr Brno, jak to v pondělky často provádím. Dokouřil jsem svoje poslední 4 cigarety a jako tvrďák jsem si nekoupil krabičku, uvidíme, zda dnes vyměknu. V práci jsem dostal škytavku, na kterou nic nepomáhalo, škytal jsem 2 hodiny. Po práci jsem ji dostal opět. Upravil jsem fotky z víkendu (moc jich naštěstí nebylo), část jjsem hodil na Facebook, část do Fotobanky a se dvěma jsem to zkusil na serveru Fotolia. No a pak nastal večer a čas věnovat se doma trochu práci, což spočívalo v tom, že jsem projížděl nagrabované DVD co jsem svého času dělal pro Perpetuum, vystříhaval jsem textové upoutávky na akce a zbytek ukládal na disk. Aktuálně je hotových 4,5 hodiny animací, vystříhaných z 5ti DVD. V plánu je tak vytvořit několikahodinový playlist, aby se návštěvníci klubu nenudili. Určitě to bude příjemnější, než se koukat na hodinovou smyčku a bude to i více operativní co do obměny. Někdy po prázdninách to snad už bude fungovat, uvidíme. Dva levely Quake Areny, Futurama a šup do postýlky. Toť vše.

A nakonec výzva od neznámého autora (škoda, že člověk nemá chuť na ní cokoliv změnit, je docela pravdivá) z Facebooku. Já vím, vypadá to strašně dlouze, ale zkuste si to prosím přečíst a věnujte tomu aspoň 10 sekund tak, že se nad tím obsahem zamyslíte…:

Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako někdejší tupost těch komunistických. Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i centrální úrovni. Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniků a organizací s miliardovými rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou politickou stranou. Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla 3x levnější než v západní Evropě, je kilometr dálnice 2x dražší. Nepozastavujeme se nad tím, že narozeniny primátora či státního úředníka rozhodujícího o miliardách, stojí jeho oficiální roční plat. Nepozastavujeme se nad tím, že milardové veřejné zakázky získá ministrova firma s momentálně neznámým ¨vlastníkem – akciemi na doručitele. Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky milionů na obchodě s akciemi od podnikatele, kterému předtím zajistil milardovou dotaci. Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí v Praze 10x více než v Londýně nebo v Paříži. Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že obvinění se neprokázala. Pokud magistrátní úředníci uvíznou v síti policie, tak jedině té švýcarské nikoli české. V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál, za několik dní ho překryje ten další. Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti nebezpečí evropské integrace, nestojí korupce za půl slova. I když je to dnes méně okaté, média vědí o čem psát víc, o čem méně, o čem nic.

Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní je překážkou lenost. Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora. Necháme se stříhat jak ovce. Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat a bránit svůj názor. Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme si mozky stupidními seriály. Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým. Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují poměry a sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic. Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale miliardové causy jim unikají. Svou lenost pak omlouváme filozofií, že "jsou stejně "všichni stejní" případně "tihle budou ještě horší". Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme vysokou cenu. Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z obrovského deficitu. Ukrajuje šance našich dětí, na nichž v soukromí tak usilovně pracujeme. Zadlužuje zemi, která bude jednou jejich. Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset volit jednu z nich bez ohledu na to, jak přezíravě se k nám budou

chovat. Myslí si, že stačí provětrat strašáky, zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny a strunu nízkých daní pro druhé. Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě vylučuje jedno i druhé. Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální úrovni i polečná vláda dvou stran, které se vždycky nějak dohodnou. Je přitom zřejmé, že i ostatní strany využívají své zaslepeně loajální "fanoušky" ochotné jim odpustit úplně cokoli. Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou malých, nových či exotických a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či modrou košili bližší než toho druhého kabát. Kolikrát jsme už slyšeli, že není koho volit, mnozí volit nechtějí a nepůjdou. Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu nikoli hrdosti, zdůvodňovali menším zlem. Není snad právě takovýto vynucený hlas z rozumu ten vyhozený? Jakou cenu má vůbec náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů? Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší a čestnější než ty velké. Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje absolutně.

Šance podzimu 2009 nespočívá v konkrétní straně či programu, spočívá ve změně, v tom, že přemícháme již zdánlivě rozdané karty a dáme průchod naší nespokojenosti alespoň ve volbách, když už to neumíme na náměstích. Nemylme se, dvě největší strany budou určovat osud země i v budoucnosti, ale pokud dnes jejich arogantní chování odměníme, odpřeme jim tím důvod ke změně a k obrodě. Přejeme-li si změnu jejich vedení, případně v nich chceme později najít místo pro vlastní pravé či levé ambice, cesta paradoxně vede přes jejich podzimní volební neúspěch. Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: "A proč jste s tím tehdy něco neudělali? Připravujme si dnes odpověď pro naše děti. Nemusíte to podepisovat. Můžete to poslat dál.

Ale možná na tom vlastně opravdu nezáleží, protože svět se mění a za 40-50 let už bude svět jiné místo:

Celý článek Úterý, 18. srpna 2009, 10:57, Komentáře (6)
Publikováno v BLOG

Výlet do Jablonce a kreténismus na plakátech

V pátek se spálo krásně. Nohy po Madonně trochu bolely, ale skočili jsme s Evou koupit snídani do Ovocného světozoru a poté se rozloučili s Františkem i Evou. Přečtli jsme si noviny, já si skočil pro Zyrtec do lékárny a vyrazili jsme na výlet do Jablonce za Pavlem a Vojtíškem. Společně s Pavlovou mámou jsme pak grilovali a užívali si mimopražského vzduchu a psí přítomnosti zlatého retrívra Jima.

V sobotu jsme spali a mazlili se do devíti. Pak nám kluci nachystali snídani na dvorku, což bylo super. A poté jsme vyrazili do Hejnic a na výhlídku Ořešník (byl to tedy docela fyzicky namáhavý výstup), načež jsme pokračovali ke Štolpachským vodopádům. Bylo to docela náročné a největší radost jsem měl z borůvek, které sice byly místy zcela vysbírané, ale místy jich bylo plno. Cestou dolů jsme se zastavili v místní hospůdce U tetřeva a dali si oběd (smažák i s hranolkama byl za 67 Kč). Hospůdka to byla podivná, číšník vypadal, že možná už přes oběd krapet přebral, ale rychlost obsluhy byla neuvěřitelná, první dvě jídla na stole byla odhadem za 5 minut. Poté jsme dojeli do Jablonce, prohlédli si fotky z dovolené Pavla a Vojty a vyrazili jsme směrem Praha. Uvaření večeře spočívalo v tom, že jsem namazal chleba a obložil ho zeleninou. Poté jsme si oba s Maroshem kompenzovali nedostatek internetu (já si u toho napsal i tento zápisek) a šlo se spát. Na nic jiného už síly nezbyly…

Celá Praha je plná billboardů ČSSD a Olgy Zubové, až se mi z toho dělá zle od žaludku. Lacině populistické plakáty typu: "Nechceme radar" (ve skutečnosti je většině lidí jedno jak to s ním dopadne), "Chceme Kaplického knihovnu" nové politické star Zubové (jak jinak nazvat přímou souvislost mezi její blbostí a množstvím předvolebních billboardů za předpokladu, že nesmím použít slova jako "sračka", "ta co položila vládu" nebo "blbá, ale umí si vyjebat miliony"?) jsou však jen odvarem hesel ČSSD, která (cituji z volebního programu) "Z výnosů elektrárenské společnosti ČEZ vyplatí mimořádný tzv. 13. důchod.". Vzhledem k faktu, že současný ministr financí marně před volbami bije na poplach, že dopadneme jako Maďarsko a vzhledem k rostoucí výši zadlužování není důvod mu neveřit, je to zase na prostém lidu. Nevěřím, že se stane zázrak a lidé co sotva dochodili základku začnou myslet do budoucna, protože to by je nedonutila ani pravda na billboardech (viz. obrázek dole z webu www.canik.cz). A tak opět jako každé 4 roky zvítězí především lidská blbost. Zatímco co ČSSD se snaží nešetřit státní rozpočet, ODS ze strachu z reakcí voličů vlastně nikdy žádné pořádné reformy neudělala. A nenechte se uvést v omyl. Ono nejde o to sebrat všem lidem sociální dávky, ono se dá šetřit i jinak. Například zeštíhlením státních úřadů, zjednodušením daňového systému, zrušením mnoha nesmyslných předpisů, důsledným ohlídáním veřejných zakázek, trestáním korupce (jeden cizinec z mého okolí například chtěl aplikovat svoje povolání i v ČR, ale na vysoké se v Praze dozvěděl, že pokud nezaplatí 100 litrů, tak nemůže v ČR oficiálně vykonávat svoji činnost) a ohlídáním si, zda je opravdu normální mít 3x dražší dálnice než jinde v Evropě. Jenže na tohle všechno se u nás totálně kašle. Takže komu vlastně záleží na tom, jak dopadnou volby? Jen politikům a lobistům, ti ostatní už rezignovali…

P.S. Na výletě jsem pravděpodobně spolkl svůj suvenýr z Berlína – kuličku z piercingu, zbytek jsem z pusy vylovil´, ale nebudu říkat, že mě to nemrzí…

Celý článek Neděle, 16. srpna 2009, 11:46, Komentáře (2)
Publikováno v BLOG

Čtvrtek s Madonnou

Ve středu jsem se otočil do Rosic si vyřídit výměnu OP i řidičáku, následoval brzký Hobit od šesti do půl deváté a pak jsem do půlnoci pekl šátky z listového těsta na čtvrteční večer a umýval nádobí. Ve čtvrtek jsem v práci moc nepobyl, protože jsem vstal docela pozdě a musel jsem brzo vypadnout, kvůli koncertu Madonny. Sotva jsem si stihl odskočit na oběd. Stewardka nebyla moc příjemná, místo kávy bez cukru jsem dostal kapučíno, byť si mám objednávku jednou ověřovala a taky na konci cesty upozornila před celým autobusem pána, že zdejší toaleta se využívá jen pro malou potřebu, protože je to cítit až vpředu. Upřímně řečeno, jezdím se Student Agency docela dost a už mám najeto asi 10 000km, ale tuhle informaci jsem slyšel poprvé.

Koncert Madonny se konal v přírodním amfiteátru Chodov, pro který to byla první velká zkouška. U vstupu jsem organizátory proklínal a nebyl jsem sám. Do tři metry úzkého koridoru se pokoušelo vecpat několik desítek tisíc lidí v jednu chvíli a bohužel většina z diváků ani pořádně netušila kterým směrem se mají cpát, protože nějaké významnější označení vstupu se nekonalo. Párkrát jsem i já měl pocit, že mě prostě dav za mnou shodí, mačkanice to byla veliká a lituju všechny drobné a křehké dívky, které si toto mmuseli vytrpět. Organizačně byl vstup na akci totálně zpackaný a nezvládnutý. Prohlídka byla důkladná, kromě prohledávání, zda nemám něco na těle, mi byla zkontrolovaná i taštička, kam se stěží vlezla lehká bunda a cigarety. Podařilo se nám dostat se dovnitř již po hodině a něco čekání, což bylo pořád v pohodě, protože věřím tomu, že se někteří ve frontě zasekli i na dvě a půl hodiny. Když jsme konečně došli ke třetímu kontrolnímu vstupu (první byl nejhorší a poddimenzovaný, druhým byla kontrola, která proběhla rychle) u vstupu ke Golden Circle, vyrazilo mi dech pódium i množství zavěšené techniky, vypadalo to monstrózně.

Snažil jsem se po celou dobu moc nepít, abych nemusel odcházet a prodírat se davem, protože GC bylo uděláno opravdu zvláštně. Museli jste ho celé obejít zprava doleva, dostat se teprve do prostoru GC a pak si vybrat místo. Defakto to znamenalo, že jsme sice fakticky byly vpravo od podia, dvacet metrů od vstupu, ale abychom se tam dostali, museli jsme ujít asi tak 300 metrů. Opravdu jsem se děsil toho, že bych musel během koncertu na WC. Pokud takto uvažují všichni, nedivím se kolabujícím lidem. Předskokan Madonny – DJ Paul Oakenfold má možná slušnou produkci, ale to co předvedl určitě nebyl DJ set, spíš jen dokázal, že je silně přeplaceným pouštěčem desek (mixy mezi skladbami byly zpravidla dlouhé 1-3 sekundy). Výběr skladeb byl samozřejmě značně hitový a opravdu doufám, že na Mácháči se jako hlavní hvězda festivalu ukáže v jiném světle.

Tak a teď konečně k Madonně. Madonna je dnes největší možná hvězda a protože její dokonalé DVD z koncertů znám velmi dobře, nečekal jsem, že by mě mohla nějak okouzlit. Tento můj přístup byl docela chytrý, protože o to víc mě překvapila. Projekce na mnoha obrovských LED stěnách byla to nejlepší co jsem kdy na koncertech viděl. Nejvíc jsem se těšil na to, že uvidím Madonnu bez retuší na fotkách nebo videu. Čekal jsem, že její věk je na ní nějak poznat. Ale opravdu není, stál jsem od ní asi 7 metrů. Na 51 (v neděli má narozeniny) vypadá neskutečně a celé to potvrzuje tancem a pohybovými kreacemi, které bych ani já o dvacet let mladší nedokázal tančit déle jak 15 minut. I se švihadlem jí to jde jak málo komu.

Madonnina show byla monstrózní. Její koncertní stroj šlape jako nejlépe promazané švýcarské hodinky. Její poslední album Candy Shop popravdě není zrovna deskou s mnoha hity, alespoň já ho vnímám jako nesrovnatelně horší než předchozí album Confessions on the Dancefloore. Nakonec ale vlastně ani na té hudbě moc nezáleželo. Madonna si vydatně pomáhá playbackem a všichni návštěvníci koncertů vědí, že je to pro jejich vlastní dobro. Madonnina exhibice není o hudbě a není to ani koncert v pravém slova smyslu, protože existují slova, která vystihují celou akci daleko lépe, jako například "SHOW". To co měli návštěvníci na Chodově možnost vidět bylo něco, z čeho přecházeli oči. Nevím jak moc náročné bylo sledovat show v jiných sektorech, ale u pódia to bylo docela náročné a člověk nevěděl, co má sledovat dřív. Úžasné projekce, přestavby geniálně vytvořeného pódia (jezdící pásy, pohyblivé projekční plochy, točna) poskakující Madonnu nebo její dokonale sesynchronizované tanečníky? Nejednou se člověku stalo, že se na pět sekund otočil ke kruhovému molu a na scéně se mezitím objevilo auto, piáno nebo deset tanečníků. Madonna mě skoro dohnala k slzám písní You Must Love Me a rozhodně jí schvaluji agitku, během které se na projekcích objevili například Martin Luther King, zavražděná novinářka Politkovská, Mandela, matka Tereza ale i diktátoři typu Lukašenko, Kim Čong-il nebo íránský prezident Ahmadínežád. Jedinou vadou koncertu tak zůstává prasácky udělaný vstup, na který je zkrátka těžké zapomenout.

Celý článek Pátek, 14. srpna 2009, 11:31, Komentáře (2)
Publikováno v BLOG

Puch v Brně

Pondělky bývají těžké. Návraty do reality bývají těžké. Toto pondělí bylo krapet veselejší než obvykle. Zpět do Prahy se vracím už ve čtvrtek, protože nás čeká koncert Madonny. Samozřejmě, že po šestihodinovém spánku a cestě v busu neoplývám přebytkem energie, ale zpravidla se to dá nějak přežít, byť se mi nejvíc stýská právě v pondělí. Však to znáte: Sejde z očí, sejde z mysli (přiznávám, tohle jsem sem napsal hlavně proto, že chci poškádlit Maroshe, což obvykle skončí tak, že mi to stejně oplatí a já jsem pak naštvanej, uvidíme jak na to bude reagovat…) :D.

Po práci obligátní kávička, vinný stříček a pak jsem se jel mrknout na nové bydlení k Ondrovi. Musím říct, že si pronajali s kamarády moc pěkný byt. Nejvíc mě asi oslovuje špinavě bílá plovoucí podlaha v kuchyni. Dal jsem si dvě skotské, jedno pivo a prvním rozjezdem jsem jel domů. Moje pražská beruška už spala, takže jsem zkouknul 3 díly Futuramy na nahrané na setopboxu, nechal jsem grabovat svá dvě DVD pro Perpetuum a v brzké době začnu s jejich rozstříháváním. Pro pondělní den to však bylo vše a šel jsem spát.

Úterý bylo o něco příjemnější, já se cítil o něco více vyspaný a venku nebylo tak děsivé vedro. Pravda, cestou do práce, jsem na Cejlu potkal fekální vůz (lidově: hovnocuc) a musím říct, že už deset metrů od něj jsem měl co dělat, abych si neublinknul. Pět metrů od něj jsem se otočil a opravdu vážně zvažoval, zda nezvolím jinou cestu, protože něco takového jsem necítil ani když děda čistil suchý záchod na dvorku. Zadržoval jsem dech co to šlo a nakonec se chytnul za nos, protože to bylo opravdu hodně daleko za hranicemi normální lidské představivosti. Nakonec jsem prošel, ale rozhodně to byl zážitek dne! Jediné štěstí bylo, že jsem snídal až v práci.

Po práci… …kdo hádal kafe a vinný střik má plusový bod. Upravování fotek z Berlína (jak já se těším na to až to bude!) a doma praní prádla a stříhání ultimátního videomixu pro Perpetuum (pravda z toho co jsem pro klub dělal v předchozích letech se našla při nejlepším maximálně čtvrtina). Nabídku na projekci pro dnb festival v Hořicích na Královohradecku jsem odmítl, už se na to moc necítím a dokud nebudu bydlet v Praze mi námaha do toho vložená nestojí za mnohem víc peněz, než mi bývá nabízeno :). Večer jsme se Maroshem chytli kvůli jeho kamarádovi, který mi napsal dost podivný mail (kdybych si myslel, že je alkoholik, tak by musel mít aspoň 2 promile), kterým reagoval na moje přehlížení, když jej náhodou někdy potkám (už se bohužel stalo 2x v mém životě). Nedal jsem na Maroshovu radu, postavil si hlavu a odpověděl mu co si myslím a jeho mail (bez indicií kk nalezení jeho identity) pastnul na můj profil na Facebooku, protože za to prostě stál. Následně jsem byl srovnán s ex od Maroshe, ale přiznávám, že jsem spal jako mimino bez vyčitek. Stejně se na Maroshe těším. Již zítra spatřím ho i Madonnu. Hurá.

P.S. Mimochodem než v říjnu odletíme do Londýna a okolí, stihneme ještě víkend v Lisabonu (snad se Skyeurope odletíme), vypadá to, že mimo koncertní závislosti má moje láska ještě těžkou závislost na cestování. Měl bych si sehnat brigádu, bohatého milence nebo aspoň sponzora :).

Celý článek Středa, 12. srpna 2009, 11:30, Komentáře (3)
Publikováno v BLOG