Velká rodina

Tento víkend byl velmi šťavnatý, náročný a rodinný. Už v pátek večer k Maroshovi dojela jedna z mnoha větviček rodiny, která dojela oslavit narozeniny jeho mámy. Jen pro ilustraci dodávám, že maminka pochází z 13ti dětí. No prostě to v sobotu bylo velké. Ale už se mi podařilo trochu rozkrýt o kom Marosh mluví, když mluví o rodině, samozřejmě jsem byl upozorněn, že to co vidím, je jen malý zlomek rodiny. Větší část navíc mluví "po forbosku", což je taková směska slovenštiny a polštiny. Pamatuju si slova tego (toho), pijče (pijte), čotky (tetky). Mimo to naštěstí mluví i slovensky, takže nemohu říct, že jsem nerozuměl.

Slovo obskurní pro mě získalo nový význam hlavně díky neděli. Maminka (Maroshova) se vyslovila, že její největší přání by bylo, kdybychom zašli s jejím synem na mši svatou do kostela. Přiznávám, že se kostelům vyhýbám, ale přání nastávající tchýně jsem nemohl ignorovat. A to byl vskutku skvostný začátek neděle. Vstávali jsme před sedmou (!), takže jsme zbytek dne byli sami o sobě ospalí. Jestli jsem v kostele něco pochopil, tak to, že není rozdílu mezi sektou a regulérními náboženstvími, protože slova zde pronášená byla plná patosu a prostě jsem se nemohl donutit věřit těm věcem (i když věřím, že Harry Potter umí čarovat a fandím Batmanovi). Zkrátka stále nenastal vhodný čas k tomu, abych konvertoval od ateismu ke křesťanství. Například podávání rukou v kostele mě docela vyvedlo z míry (myšlenku že se při něm představím lidem které neznám jsem zavrhl a mlčel jsem, nyní vím, že se říká: "S Pánem Bohem"), ale tím to nekončilo. Následovala návštěva farnosti. Sice jsme svým homosexuálním soužitím (byl jsem představen jako přítel Maroshe) nikoho nešokovali natolik, aby to alespoň posunkem dal najevo (ona to asi pro ně nebyla novinka), nicméně jsem si připadal jako v Anglii. Odpověděl jsem na otázku a vzápětí následovala hraná a afektovaná odezva. "Opravdu, to je supéééééér.", a následoval úsměv, který nemohl být neupřímnější, ani kdybych k osobě seděl spoutaný zády. Prostě přiznávám, někteří lidé mě děsili a to se týká hlavně těch mimo rodiny, protože s těmi jsem se videl celou sobotu a byli fajn. Na stranu druhou místní španělský farář Alberto je člověk s obrovským charismatem. Předpokládám, že kdyby se místo studování Božího písma vrhnul třeba na podvody, byla by to naprostá klasa. Vlastní uhrančivý pohled a jakkoliv se nehodí slovo "sálá" ke slovu "klid", sálá z něj klid. Možná, že duchovně mi návštěva chrámu božího nedala to co měla, nicméně zážitek to byl i tak. Hned po mší jsme zašli na faru a dali si s farářem slivovici, pojedlo se co se napeklo a bylo to takové skoro až vesnické nedělní setkání před obědem. U rodičů pak následovala vodka a pivo, oběd, pivo, malinovice, slivka. Pak se šlo na výlet Prahou, takže podruhé za měsíc jsem si prohlédl Hradčany i chrám Svatého Víta, tentokrát i zevnitř. Následoval Karlův most, Orloj a ke zlatému hřebu víkendu patří vniknutí do knihkupectví na Václaváku a zcela regulérní shánění CD Eva a Vašek – Bílá orchidej pro jedny ze slovenských příbuzných. Co bych pro slovenskou část mojí nové rodiny neudělal? Na Budějovické pak následovalo pivo, zlatá tequila a doma plum vodka, vodka.

Ráno jsem vyrazil asi o deset minut dříve než obvykle a vyplatilo se. U Maroshe jsem si totiž neobjednal jízdenku Praha-Brno, ale Brno-Praha. Přiznávám, nekontroloval jsem to, protože s Maroshovým připojením jsem byl šťastný, že se mi to vůbec povedlo objednat. Jízdenka tak propadla, ale ještě jsem sehnal místo v autobusu na 6.30 podle plánu. Šest minut před odjezdem mi řidič řekl, ať si skočím na pokladnu (s trochou ochoty by mi jízdenku mohl prodat). Tam se mě slečna zeptala, zda chci k oknu nebo do uličky, takže jsem byl moc rád, že si můžu vybrat do uličky. Při nahlédnutí do papírů stewardky jsem samozřejmě zjistil, že to mám k oknu. Proč se teda v pokladně SA vůbec ptají lidí, kam to chtějí, když jim to stejně prodají jinak? Netušil jsem, že na to správně prodat lístek je potřeba vysoká škola…

Celý článek Pondělí, 27. července 2009, 8:06, Komentáře (3)
Publikováno v BLOG

Miluju listové těsto

Úterý? Z práce k chiropraktikovi na Mendlovo náměstí. Když jsem došel na místo, zjistil jsem, že je nemocný. Objednal jsem se na příští úterý. Záda bolí stále a i když je te snesitelnější, je třeba to řešit jinak než chozením na pohotovost.

Středa? Po práci káva a vinný střik v Sunakashi, potom domů převléct mokré triko a hurá do Hobita. Tam jsme se potkali s Katkou, Janou, Lukášem a … ehm. Paměť na jména není moje silná stránka, bohužel. Nicméně jsme si užili večer. Bohužel mi tím uniklo setkání s paní učitelkou angličtiny – Magdou, které probíhalo v rámci jejich narozenin ve Spolku a odmítnout jsem musel i chlastačku s Turbem a spol.

Tak tedy čtvrtek. V práci pohoda, po práci rychle nakoupit dřív, než se Interspar na Cejlu zaplní (kolem páté je to tam pekelné) a pak i s nákupem na rychlou kávu hádejte kam. Doma jsem byl okolo půl šesté, Uklidil jsem největší bordel, trochu vyluxoval a pak dorazil servismen od UPC. Po výměně modemu by se mi měla zvýšit rychlost na 30M, mám zavedený telefon a televizi ve verzi Supreme. Jediné co jede bezchybně je ovšem to co moc nevyužiju – telefon. TV ladí jen 75 programů (z toho ty co jedou HD mi TV nebere) a měla by ladit 93 kanálů – v digitálu mi například chybí ČT, ČT2, ČT24, Nova i Prima. Některé z laděných programů jsou navíc příjimané docela špatně – kostičky). Co se týká internetu, nyní je situace stabilizovaná na 2-3 Mbity, několik hodin po výměně modemu jsem ovšem jel maximálně 18kb/s a stránka idnes.cz se 3x nenačetla a 2x ano, ale trvalo jí to asi 5 minut. Abych vychladnul, tak jsem šel do kuchyně, kde mě čekal obrovský úkol…

Minulý týden jsem si dal předsevzetí udělat štrůdl (závin) z listového těsta. V mládí jsem ho moc nemusel, ale teď mi chutná moc. Jak jistě víte vrcholem mého kulinářského umění jsou vajíčka a zvládl jsem i upéct kuře. Nyní nastal čas na další posun. Bez válečku bych si na normální listové těsto nemohl troufnout, ale k sehnání je již vyválené listové těsto na pečícím papíře a tím se nám příprava zjednodušila natolik, že to zvládne i polodementní popleta jako já. Zcela jistě si na podzim zkusím i přípravu klasického jablečného závinu, nicméně listové těsto je natolik univerzální, že si z jeho náplní lze velmi vyhrát. Já zvolil plátky sýra, uzené plátky masa, žampióny, malinké cherry rajčátka, trochu cibule, půlku stroužku česneku (zvládl bych mnohem víc, ale musím brát ohled na Maroshe) a nivu. Nakonec potřete rozmixovaným vejcem (těsto se bude krásně lesknout a docílíte snáze zlatavé barvy) a necháte na 30 minut péct. Další problém byl velký plech, kterým nedosponuji a tak jsem použil pekáč na kuře a před plněním jsem upravil těsto na délku. Zbylé těsto jsem použil na mini závin a myslím, že by se z jednoho těsta daly udělat 3-4 porce minizávinů. Každopádně tohle těsto je fantasticky variabilní, lze ho plnit ovocem, zeleninou, masem prostě čímkoliv. Jak to celé chutná zatím nevím, protože závin vezu do Prahy, ale jestli to bude chutnat alespoň z poloviny tak, jak to voní, bude to moc moc dobré. Občas je dobré překvapit sám sebe, co říkáte?

P.S. Sice to s hledáním IT práce v Praze vypadá bledě, ale začínám dostávat nabídky na fotopráce a to taky jde…

Celý článek Pátek, 24. července 2009, 11:20, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Špatné vyhlídky pro kluby a promotéry

Tak tedy úterý… Nevzbudil jsem se nejlépe, protože jsem hned pochopil, že jsem si měl zavřít okno a neměl jsem usnout na mém (i tak dost nízkém) polštáři. Vzal jsem si sice hned po snídani Nimesil, ale celý den mě ukrutně bolelo za krkem. Větší část dne jsem si dokonce myslel, že večer znovu poklušu na pohotovost, ale nakonec se to večer docela dalo snést a kolega v práci mi doporučil chiropraktika, takže jsem se na injekci nakonec vykašlal a dnes hned ráno poběžím za doktorem. Injekce totiž maximálně odstraní ztuhlost svalů a bolest, ale myslím, že by bylo vhodnější řešit spíš problém než tlumit následky. Lávová lampa od Barči se tak nakonec osvědčila i jako generátor suchého tepla, stačí nádobu nahřát a přikládat na krk :).

Jinak se mi podařilo doupravit fotky z Kréty, setřídit to co půjde ven, co do fotobanky a co do katalogu jako kandidáti na plátno. Ještě musím dořešit fotky z Berlína a taky fotky z naší poslední společné vycházky s Liborem. Ten se má v Anglii skvěle a už psal Maroshovi oslavné ódy. Kdybychom byli s Maroshem mladší, možná bychom se vykašlali na Prahu a jeli po vzoru Páji na Nový Zéland, ale na druhou stranu káriéra sběrače zeleniny není něco, čím bych mohl svůj životopis vylepšit.

Jinak už to začíná být zase monotónní. Po práci kafe v Sunakashi, pak se stavit ve večerce a doma sedět u PC, upravovat fotky, brouzdat netem, vyprat prádlo, umýt nádobí a těšit se na pátek, kdy se uvidíme s myšákem. Většinu seriálů, které mě oslovili jsem dokoukal a tak občas sáhnu po nějakém tom DVD, které jsem zakoupil v trafice. V pondělí jsem kupříkladu jako večerníček použil film Fantomas se zlobí. Co se týká plánů do budoucna, asi se letos na Tyngl Tangl nepodívám, byť jsem dostal dotaz, zda si tam letos zapromítám. Samotnému se mi tam ale moc nechce (přišel bych taky o víkend s Márou) a Maroshův šálek čaje to taky není.

Rád bych okomentoval nějakou aktuální zprávu ze světa, ale moc jich není a ty zásadní, které bych komentovat chtěl už nejsou moc aktuální. Neštěstí na Pohodě, kam jsme se málem vypravili nemá smysl komentovat, loni jsem zažil Creamfields, které rozmetal vítr, ale kde se nikomu nic nestalo. Letos ho navštívilo zhruba jen 4000 a není se čemu divit. Rozhovor, který vyšel před festivalem a kde Pavel Tesař přiznává, že dělá spoustu aktivit jen proto, aby vykryl loňské ztráty a kde šije do fanoušků Chinaski (kteří tam hráli) nebyl moc pozitivní a našel jsem i ohlasy na Facebooku, že lidé budou akci takového člověka bojkotovat. Daleko větší vliv na návštěvnost měl ale asi docela slabý line-up. Taky mám v poslední době pocit, že silnější ročníky zestárly a přestávají na takové akce chodit a těch mladých je prostě méně. Co se týká krachu Tomi Tour, přiznávám, že způsob jak k němu došlo mě ze židle nadzvedl a sviňárny delegátů v Turecku (defakto omezování osobní svobody a vydírání) bych opravdu po zásluze odměnil nějakým pěkným nepodmíňeným trestem.

Celý článek Středa, 22. července 2009, 10:04, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Konec „prázdnin“

Návratem do reality měl být čtvrtek, ale to uklízení Maroshova bytu nebylo nijak stresující nebo zlé, zatímco Marosh utíral prach a luxoval, já se pustil do kuchyně a koupelny. Večer jsme vyrazili k rodičům a docela jsme se opili (dvě sklenky vína a dva panáky malinovice) a náš sexuální život se po útlumu na dovolené vrací do svých kolejí :). V sobotu jsme ráno zajeli k mým rodičům, kteří se docela dobře vypořádávají s faktem, že holka od nejstaršího syna je kluk a taky jsem dokoupil žárovku do lávové lampy, kterou mi před osmi měsíci darovala Barča od AdaMMa. Večer jsme zašli s Monikou na pivo a v neděli jsme okusili místní hostinec U lasa. Za ty 4 roky, co jsem tam jedl naposled, se bohužel moc nezměnilo. Servírka je mladší a míň otrávená, ale jídlo je i nadále hrozné a určené těm, kteří ztratili chuť a čich. Odpoledne jsme se rozloučili a Marosh vyrazil směr Praha. Já jsem sice původně plánoval si dát kafe, ale pak jsem si umotal jointa, pustil si k tomu Harryho Pottera 3, jeden díl hotelu Babylon a pak už byl jen čas na dalšího jointa a spánek…

V pondělí byl čas ukázat se po dvou týdnech v práci. FUJ! Kopr jsem ale měl jen maličko, dvě hodiny mi trvalo probrat se poštou, nabídl jsem kolegům raritu zde neviděnou – modré Davidoff a docela to šlo. Skoro jsem měl pocit, že jsem se tam těšil. Po práci kávička v Sunakashi, pro které bych měl sestříhat z dosavadních DVD několik hodin trvající megamix. Upravil jsem asi 150 fotek, 30 jich smazal a čeká mě už jen posledních 150 kousků. Marosh se jich už nemůže dočkat a já budu taky moc rád, když to dokončím, vyberu pár kousků pro fotobanku a pár do katalogu (na výběr fotek k výrobě se fakt už moc těším) fotek k prodeji na plátně. Mimo to jsem prolétl pracovní pozice v Praze. Nic moc, jako vždy. Do MP3 playeru jsem si dal pár písní od Frankmusik a La Roux (docela bodují v anglické hitparádě) a tak se mi šlo městem docela příjemně. Samozřejmě, že je to nezvyk nemít tu svého Maroshe. Ano, stýská se mi a nemůžu se dočkat, až budu s ním. Škoda. že se ten pátek zdá tak daleko!

P.S. Moje drahá polovička našla stránky "fotomistra" a sice to není tak velká bžunda jak jsem čekal (pár fotek je docela dost v pohodě – i když například sekce Praha je trochu děsivá), ale stejně si myslím, že slovo kompozice by pro člověka co se pokouší fotit nemělo být nadávkou nebo něčím neznámým. Ale možná se pletu a časem bude i v jeho rukách Nikon D90 k něčemu…

Celý článek Úterý, 21. července 2009, 8:37, Komentáře (1)
Publikováno v BLOG

Status: offline

Tak je to tady vážení, den D nastal. Zatímco koncert DM byl v den, kdy umřel Michael Jackson, na první regulérní dovolenou odlétám s miláčkem v den, kdy ho uloží do země. Ten kdo je na Facebooku už jistě ví, že nakonec nejedeme do Španělska, ale na Krétu, kam odlétáme dnes v noci. Opalovacích krémů jsme nakoupili víc než dost, balení kufrů nás teprve čeká a moje dnešní bojová výprava do Myslbeku pro kempinkovou deku dopadla nezdarem. Po obědu v KFC jsem se vydal na Václavák koupit deku a Marosh si potřeboval ještě něco vyřídit jinde. Na Václaváku jsem si zkontroloval peněženku a zjistil jsem, že ji nemám. Takže hurá zpátky na Budějovickou a poté konečně Intersport. Kempinkovou deku nicméně měli vyprodanou, takže to celé bylo tak trochu zbytečné :).

Teď nás ještě čeká dovoz vína tátovi od Maroshe, bude následovat servisní zásah na jeho kameře, pak bychom se měli vidět s Pepíkem a Robinem a večer spát nepůjdeme, protože kole třetí bychom se měli hlásit na Ruzyni, odkud odlétáme v 5 ráno. Já se mezitím musím taky oholit. Pak nás čeká nádherných 8 dní na Krétě, po návratu narozeniny mámy (dárek budu muset obstarat ve čtvrtek nebo pátek), o týden později potom narozeniny druhé mámy (té od Maroshe). A to už bude pomalu srpen. Uvidíme jak to dopadne s jedním hudebním TV pořadem, kam mám dodávat nějaké video smyčky jako křoví za moderátory a bohužel sotva se mi povede upravit fotky z Berlína, čeká mě další sada fotek z Kréty. Ale s tím se nějak poperu.

—

breaking news.

Tak na Robina ani Pepika nakonec nedojde, neb jsme cestou nabrali zpoždění. U táty jsme byli autem, takže jsem jako spolujezdec mohl dát dva panáky malinovice (jaj, ta bola dobrá!) a teď jsme konečně dorazili domů. Čeká nás zabalit kufry, cracknout navigaci a navečeřet se (miláček už začal něco kutit v kuchyni). Docela se těším na moře…

A nakonec tu mám jeden článeček, který je o kvalitách pilotů od údajného pilota ČSA. Přeji i vám krásnou dovolenou a hlavně šťastný návrat z cest.

Celý článek Úterý, 7. července 2009, 19:44, Komentáře (2)
Publikováno v BLOG

Ze squatu přímo do médií

Novináři jsou už asi opravdu moc zoufalí, když tak lačně skočili po události v pražské Miladě. Celé to korunovala idnes.cz, která dokonce po pohřbech začala živě přenášet i tanečky opilých a pravděpodobně i zfetovaných squaterů a jejich příznivců. Alespoň z toho co jsem viděl během patnácti minut přímého přenosu, mi to tak přišlo, nebo se opravdu takto mimo duševně nevyzrálých osobností chovají i lidé střízliví? Blábolení, vystrkování zadnic do kamery, motání se… Problém lidí z Milady byl ten, že svým chováním začali sousedům vadit a to dokonce i lidem, kteří by s nimi měli být jaksi spříznění – vrstevníkům z nedalekých kolejí. Hlavními důvodem bylo časté pořádání hlasitých koncertů dlouho do noci. Myšlenka squatu přitom v zásadě není něco, co by mi vadilo. Například v Berlíně tak svého času bydlelo mnoho i "slušných" lidí. Když si skupina lidí najde neobývaný a majitelem nevyužívaný objekt, ať si tam klidně bydlí. Pokud dokáží s okolím vycházet, nebyl bych ani proti, aby jim po nějaké době byl objekt převeden do vlastnictví, ale vzhledem k tomu, že majitel objektu je tam nechce, nelze zpochybňovat jeho právo vlastníka. Co to je asi tak za lidi, když tři ze zasahujících těžkooděnců skončili v nemocnici (dva s těžkým zraněním)? Má se s takovými lidmi vůbec vyjednávat jako to udělal ministr Kocáb? Nakonec to dopadlo dobře, všichni slezli dolů a daňové poplatníky (tedy nás všechny až na vyjímky jako jsou squateři) celá ta šaškárna stála jen pár desítek tisíc. Zásahu se účastnila totiž asi stovka policistů. Samozřejmě, že squteři se už ohradili proti tomu, jak násilně s nimi policie při zásahu jednala. Co bude příště? Budou si vrazi stěžovat na to, že jim policie nasazuje želízka? To co bylo na Miladě k vidění nebyl první pokus majitele objektu (ministerstvo školství) vystrnadit nezvané "nájemníky" z jeho majetku. Za posledních 12 let to byl již třetí pokus. Výsledkem dohody tak nakonec možná bude nejen to, že žádný squater nespadl ze střechy a nezranil se (jejich případné léčení by stejně museli dotovat občané, kteří pracují = platí daně), ale taky to, že možná žádný z útočníků nebude trestně stíhán. Vlk se nažral, koza zůstala celá a nikomu se naštěstí nic nestalo. Squateři snad s pomocí státu naleznou nějaký objekt, kde nebudou sousedům vadit noční koncerty a párty a studenti se budou moci konečně vyspat a jejich podrážky přestanou zdobit exkrementy pejsků ze squatu. Neupírám nikomu právo na to, aby si žil po svém. Alternativy obohacují náš život, jen nežijeme v anarchii, kdy můžu sousedovi štípnout auto, protože se mi líbí. Stejně tak není možné štípnout někomu barák. Každopádně ale budu rád, když squaterům stát nějaký vhodný objekt dá. Určitě se pár takových v ČR najde.

A na závěr něco úplně jiného: Jak být správným občanem nejen USA? Na to vám dokonale odpoví instruktážní video.

Celý článek Úterý, 30. června 2009, 20:56, Komentáře (11)
Publikováno v BLOG

Depeche Mode a manuální práce

Víkend mi začal už ve čtvrtek, kdy jsem po obědě zamířil do Prahy. Večer nás čekal koncert Depeche Mode, po kterém se nám podařilo ještě koupit vstupenky i na lednový termín do O2 arény. Ano, musím říct, že to těmto klukům stále šlape. Projekce žádný extra odvaz, ale byla čistá a seděla náladou k celkově pochmurné náladě koncertu a to včetně live přenosů z kamer, které byly pěkně zefektované. Marosh byl z pochmurnosti překvapen, ze 6ti koncertů DM v ČR byl na 5ti a tento mu přišel jako nejvíc temný. Nevím, byl jsem poprvé a nikdy jsem si o DM nemyslel, že jsou nějak zvlášť veselí :). Jinak jsme na koncertě byli s Ilou, Dominikem a taky jsme zahlédli Myšáka. Naštěstí před samotným koncertem přestalo pršet. Večer jsme si doma přečetli o smrti MJ. Inu umírají naše dětské hvězdy, začínáme zkrátka rezavět.

V pátek jsem dorazil do práce s 5ti minutovým zpožděním, měli jsme odborovou schůzku. Naštěstí jsme tedy končili docela brzo a večer nás čekala oslava Káámových narozenin. Kdybych ho potkal na ulici, určitě bych mu 30 nehádal. Byla to témeř výhradně buzní jízda (nepočítaje v to asi 4 holky), v kavárně U sta rán (Budoár). Blesk od foťáku jsem na víkend půjčil Maruschce na svatbu, takže jsem udělal pár fotek bez blesku, ty trpěly výrazným šumem, takže jsem nakonec začal používat výklopný blesk, který jel jen na třetinu výkonu. Nicméně fotky jsou už na FB a asi se líbí.

V sobotu jsme nakoupili pizzu a pomáhali jsme u rodičů Maroshe s malováním kuchyně, později s výběrem ledničky. Nejsem zrovna zručný v takových řemeslných věcech, ale díky tatíkovi i zeťákovi to šlo docela od ruky, protože se uměli jasně vyjádřit co od nás očekávají. V neděli jsme pokračovali, poté se pokládalo linoleum a koberec. Nakonec jsme zajeli pro ledničku, ale to jsem se už necítil dvakrát nejlíp. Měl jsem pocit, že mám horečku, ale ta udeřila až později večer. Kolem deváté jsem si naměřil krásných 38,7 °C. Kouknuli jsme na film Miri a Zack točí porno (docela dost příjemná komedie, řekl bych) a šli jsme spát. V noci jsem se vzbudil kompletně mokrý a ráno jsem už žádnou teplotu neměl. Jak se to bude vyvíjet nadále těžko říct. Vzhledem k tomu, že bychom do týdne až dvou měli odjet na dovolenou, budu se snažit šetřit nejen peníze, ale hlavně sám sebe. Jinak jsem samozřejmě totálně utahaný, bolí mě v krku a dnes to bude doma po práci hlavně o čase v posteli…

Celý článek Pondělí, 29. června 2009, 13:00, Komentáře (1)
Publikováno v BLOG

Podivné ráno

Později to snad rozvedu, nicméně nyní jen telegraficky, když už musím i dnes do práce na odborovou schůzku. Ještě že jsem se probudil vedle Maroshka a den je hned krásnější…

Koncert Depeche Mode dobrej, projekce myslim výborné a to včetně realtime upravených kamerových vstupů, bylo to děláno s citem. V okolí Edenu bylo blata jak svině, mimochodem. Když jsem Maroshovi řekl, že u nás v Brně máme asfalt, jen ledovým hlasem odvětil: "U nás máme Depeche Mode". Zemřel Michael Jackson, čímž pěkně vypekl čtvrt miliónu lidí, kteří si koupili lístek na koncerty v Londýně. Za tento žert palec nahoru strýčku Michaele! Módní značka Jennifer Lopez zkrachovala, zambijského prezidenta během tiskovky pomočila opice a v Austrálii dělají kruhy v obilí zfetovaní klokani. Teda to ten den začíná pěkně divně…

Celý článek Pátek, 26. června 2009, 8:46, Komentáře (1)
Publikováno v BLOG

Co všechno už vodnés čas

Ne ne, nemám tu v úmyslu mluvit o Waldovi, který se nedávno též vypravil skrze řeku Styx do země zemřelých. Jen mě tohle smutné a vlhké počasí v posledních dnech tak nějak utlumuje. A skoro vždy když je člověk něčím utlumený a zkoumavě přešlapává na místě se ztěžklými nohami, to končí tím, že bilancuje. Není to tak dávno, co jsem nastoupil do tramvaje a z plakátu se na mě usmíval můj první kluk. To mě trochu vyděsilo, takže jsem zkoumavě hleděl na plakát, zkoumal detailně jeho tvář (je to už asi sedm let) a nakonec jsem usoudil, že onen muž na obrázku je někdo jiný. Proč to tu píšu? Ani nevím, asi vám jen chci navodit jakýsi podivný pocit, který v poslední době mám. Přiznejme si upřímně, že tento blog chátrá. Nemám moc co psát a když ano, tak se k tomu málokdy donutím. Stejně tak se zvolnil můj život. Jsem konečně po delší době šťastný, snad bych mohl říct, že jsem v kuse šťastný několik měsíců a je to uklidňující pocit.

V poslední době se mi pár věcí změnilo v mém zaběhaném životě. Dost známých najednou bydlí v Praze a já trochu osaměl. K tomu jsem se začal cítit trochu starý na noční kalby po klubech. Začínám vypadat trochu zanedbaně, většinou se holím jen když jedu za Maroshem. Už nemám potřebu vypadat slušně nebo se o to alespoň pokoušet. Docela seriózně uvažuju o tom, že dočasné přerušení mé "kariéry" VJe kvůli stěhování do Prahy bude trvalého charakteru. A v posledních letech trochu zanedbávanou "fotokariéru" mám najednou chuť trochu oživit. Nikdy z mojí osoby nebude znalostmi nadupaný IT specialista. Mám možná mezi silnějšími stránkami osobnosti pečlivost a jistou podivnou potřebu řádu (mnou tvořené tabulky často hrají barvami a přetékají informacemi), nicméně mi už chybí takový ta zdravá zvídavost. Jsem na prahy třicítky a když se podívám za sebe, mám pocit, že jsem toho moc nedokázal. Každý den bloudím po pracovních serverech a z každé pracovní nabídky, na kterou mohu odpovědět mám radost. Nepřeju si nic jiného než vypadnout ze svojí současné práce, dát krátké a tiché sbohem Brnu a čelit starostem v Praze. Před půl rokem to vypadalo o dost snadněji, než dnes. Nicméně motivaci v podobě mého přítele hned tak neztratím…

Člověk se mění velmi pomalu. Hodiny, týdny ani měsíce zpravidla tuto pozvolnou změnu neodhalí. Ale když se zamyslíte nad tím, jací jste byli před deseti lety a jací jste nyní… …budete mít ze sebe radost? Musím říct, že alespoň co se týká partnerského života, to nebyla zrovna cesta, kterou bych si chtěl zopakovat. Ale to co mě nezabilo mě posílilo. Možná ze sebe nemám nadšenou a šílenou radost, ale usmívám se. Možná, že dnes neuvidíte ani jeden sluneční paprsek, možná že až budu zítra na stadionu v Edenu, bude neustále pršet. Před lety by mi to vadilo, dnes vím, že si to užiju i tak. Za půl roku mi bude třicet a mám pocit, že to něco divokého ve mně se začíná smiřovat samo se sebou. Stačí zavřít oči, hluboce se nadechnout, usmát se a vykročit do nového dne. Krásné ráno moji známí i neznámí…

P.S. To že stárnu dokazuje i moje včerejší zablokování internetového bankovnictví :).

P.S.2: Zpráva z jobs.cz – průměrný plat (IT správa) dle nabídek od firem poklesl o 4% na 30 108 Kč/měsíc.

Celý článek Středa, 24. června 2009, 8:30, Komentáře (1)
Publikováno v BLOG

Skvostný víkend v Brně

Tak tedy mám za sebou naprosto skvělý víkend. V pátek dorazil Marosh pražský (Marianus Cajzlikus) kolem čtvrté do Brna. Ze všeho nejdřív jsme na to samozřejmě skočili a pak jsme vyrazili do města za Františkem a Evou. Vypili jsme láhev vína na hlavu, poté ještě nějaké a pak jsme se docela dost pohádali, protože nám ujel rozjezd, nicméně nakonec jsme přece jen vyrazili na Flédu spolu. Než jsme vstoupili do vyprodané Flédy, zastavili jsme se na nealko v baru dole, kde zrovna seděl Enimen. Mohl jsem tak konečně seznámit mého přítele s legendárním zvířátkem z Klacíkova. A pak jsme vyrazili nahoru. Dalo se očekávat, že na hvězdu velikosti High Contrasta bude plno a taky bylo! High Contrast hrál naprosto skvěle, ale v sále se nedalo moc ani dýchat ani tancovat. Zvuk taky nebyl úplně ideální, ale myslím, že při jeho vystoupení jsme nakonec oba dva zapomněli na hádku. Jinak mám jeden postřeh co se týká VJe. Jestli ty 3 loopy, co tam běžely během headlinera byly míchány naživo, začínám chápat, proč jsem si v Brně udělal svoje jméno tak snadno. Jestli za tento výkon dostal VJ jakýkoliv honorář, byl krutě přeplacený :).

V sobotu nás čekala návštěva u mých rodičů. Začala tak, že jsem znovu pěkně naštval Maroshe, protože jsem si opět nevypnul budík (jednou mě podřízne ve spánku). A tak zatímco já se po zamáčknutí mobilu otočil a spal dál, on už nezabral. Táta měl z fotografie koně 80x60cm evidentně radost, protože ji hned pověsil na zeď! Navíc to vypadalo, že díky tomu, že Marosh narozdíl ode mně a bráchy pozře bůček a ještě mu chutná (nechápu) si ti dva najednou padli do oka. Jistě v tom svůj fakt sehrálo i půl litru hruškovice, kterou ti dva spořádali. Cestou do Brna jsme ještě hodili bráchu i jeho přítelkyni na Kratochvilku, k rodičům přítelkyně. A tak zatímco doma jsme se naobědvali a spořádali plno zákusků i chlebíčků, tady nás čekala skvostná večeře! A taky úžasně živé štěnátko Jack Russell teriéra (foťák jsem nechal doma). Ukázal jsem na netbooku všem spoustu fotek a minimálně v rodině asi začínám platit za slušného fotografa :). No co vám budu povídat, sobota byla maximálně vydařená, byť skončila tím, že se Maroshovi po všem tom pití (a trošku Poppers) neudělalo nejlíp a byl si zavolat na WC.

V neděli jsme s řekli, že oslavíme i sedmý měsíc našeho vztahu a na oběd jsme zašli do sushi baru. Nepodcenil jsem to a pátral na webu. V Brně během května otevřeli 3 nové sushi restaurace a bary. Z jednoho blogu jsem zjistil, že nejlépe hodnocené je Momo Sushi na Solniční, kde je navíc instalovaný běžící pás – tzv. kaitan. Funguje to jednoduše, podle barvy talířku poznáte cenu pokrmu, která se pohybuje v rozmezí 50ti až 120ti Kč. Na návštěvu jsem se těšil opravdu hodně, což obvykle znamená více či méně velké zklamání. Ovšem ne tentokrát! Až na sushi s kousky chapadel jsem ochutnal vše, co jsme pojedli (což bylo 13 talířků se sushi). A jedno vedle druhého mi moc chutnalo. Ať už to byly kousky tuňáka, kousky s grilovaným lososem nebo nigiri s vaječnou omeletou (alespoň nějak tak jsme to zkoušeli identifikovat). Největší bombou pro mě byl ale moučník – Bruleé se zeleným čajem a dokonale skleněnou krustou. Díky tomu, že v neděli byla speciální akce – jakýkoliv talířek za jednotnou cenu 70Kč, jsme i nemálo ušetřili. Samozřejmě, že výsledný účet, který se za dva pohyboval kolem tisícovky, není zrovna lidovka, nicméně musím říct, že se mi stalo něco, o čem jsem si myslel, že je nemožné – odcházel jsem ze sushi baru přejezený! Některé holky to tam ještě zcela nezvládají a tápou, když se zeptáte, co je který kousek (ale rychle to umí zjistit), nicméně jinak je servis naprosto skvělý. Stejně tak mám jedinou výtku k prostředí a to jsou fotky jako dekorace. Přední část v pohodě, ty tři zadní fotografie mi ale nepřišly nijak úžasné a technické zpracování – foto na KAPA podložce – mi příjde nedůstojné pro tak skvělé místo! Jídlo mě ale naprosto nadchlo, což nemusí nic znamenat, přece jen nejsem odborník na sushi a byla to moje první návštěva takového místa (něco mi říká, že určitě ne poslední). V baru bylo docela plno, rezervovat si můžete konkrétní místo přímo na webu a návštěvu vám SILNĚ DOPORUČUJI!

Poté jsme potkali Moniku a spolu zašli na Moravské náměstí, kde jsme si dali kávu. Po rozchodu s Monikou jsme původně chtěli jít domů, ale nakonec jsem ještě Maroshovi ukázal Špilberk, koukli jsme do Vaňkovky a taky jsme zjistili, že mi pod bytem otevřeli druhou večerku. Sice zavírá dřív než ta stará, ale vzhledem k tomu, že je tam podstatně lepší (ne dražší) sortiment, je o dvacet kroků blíž a za pokladnou naleznete usmívající se personál (mimochodem asijského původu), asi je jen otázkou času, kdy ta druhá večerka zkrachuje. Už několikrát jsem tu psal o tom, jak jsou zásobeni jen ARO výrobky, často požadují drobné i když vytáhnete pětistovku a vůbec ten přístup je tam takový smutný. A protože socialismus tu už dvacet let není, docela jim tu novou asijskou konkurenci přeju!

P.S. A nakonec jeden recept, který jsem zatím nezkusil, nicméně je to jen otázka času (až budu mít doma zapékací mističky) – recept na bruleé.

Celý článek Pondělí, 22. června 2009, 9:46, Komentáře (2)
Publikováno v BLOG