Proč je benzín lepší než nafta

S dobrou prací je to jako s láskou. Dokud ji nepoznáte, nevíte o co přicházíte. Když ale narazíte na tu pravou, občas jí věnujete i víc. Ne proto, že to někdo jiný přikazuje, ale proto, že to chcete dělat dobře.

Ve středu jsem zjistil, že mám na účtě zhruba 500 Kč, takže jsem nakoupil nějaké jídlo domů a snížil tuto částku na polovinu. Taky jsem napsal dvěma známým, u kterých mám nějaké drobné pohledávky (dle předpokladu zareagoval jen jeden a druhý dělá mrtvého kapříka). Večer jsem se cítil trošku utahaný, ale uvnitř jsem se usmíval, protože dnes je státní svátek. Alespoň pro větší část obyvatel. Vždy jsem si myslel, že myslet ekologicky je správné. Včera jsem byl ale vystaven opačnému faktu. Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Na mysli mám bio složky, které nyní v EU všichni míchají do nafty, aniž by někdo dostatečně dlouho testoval co to udělá hlavně se staršími motory. Už jen fakt, že řepka olejná se může bezpečně skladovat pouhé 3 měsíce a poté se začíná rozkládat a „hrudkovatět“ (a je jí jedno že se nachází třeba v nádrži auta, které je odstavené na zimu) je prostě EPIC FAIL. Znejistět nad „zelenou“ politikou můžete u mého článku o nekvalitních palivech v ČR.

Dnes bych se rád jen tak válel, ale obávám se, že budeme muset uklízet. Nebýt zítra už pátek a pak sladká sobota a neděle, vadilo by mi to víc. Prošel jsem i procesem registrace na lístky skupiny Take That (ti kteří viděli jejich poslední DVD Circus si o mě nebudou myslet škaredé věci jako ti ostatní), takže příští rok v červenci se asi s Maroshem podíváme do Mnichova, kde uvidíme Take That v kompletní sestavě s Robbiem Williamsem (doufám, že kvůli lístkům nebudu muset zrušit stavebko).

Celý článek Čtvrtek, 28. října 2010, 10:18, Komentáře (2)
Publikováno v BLOG

Kupony na dobré papání

Po necelém měsíci jsem v práci dostal „první negativní feedback“. Prý často mluvím o svém příteli. Když pominu tu část faktu, že pokud to někomu vadí, měl by se ozvat přímo, jsem za takový „negativní“ feedback rád. Jestli je totiž tohle moje největší slabina, tak s tím dokážu žít. Ostatně dnes půjdu do práce luxusně naladěn. Není lepší věci, než se vzbudit a trošku se protáhnout…

Jinak mě pobavil článek o proslovu Steva Jobse, vizionáře z firmy Apple. S jeho přibývajícím věkem se jeho názory na konkurenci jeví čímdál fašističtější. Apple forever. Ano, spousta firem jen parazituje na nápadech Apple. Ano, iPhone má jen dvě verze SW, ano, iPad užívá spoustu patentů od Apple, ale USB do něj prostě nestrčíte. Jistě, za 10 let už ho nikdo nebude potřebovat, všechno bude bezdrátové. My žijeme ale v roce 2010 a i nedokonalá konkurence ukázala Applu, že jde vyrobit tablety, které mají USB, na kterých funguje Flash, které podporují multitasking (no není jeho absence u Apple tak trochu k smíchu ??) a mají kameru nebo foťák. Mimochodem multitasking sliboval Apple svým zákazníkům na podzim roku 2010 (respektive ne dřív jak na podzim, takže to klidně může být za rok). Stačí jen znát fakta a hned vám ten chlápek od Apple příjde míň cool.

Vzhledem k tomu, že se blíží konec roku a našim kuponům z knížky Limited Gourmet Edition brzo skončí platnost, začal jsem je pomalu rozdávat. Brno je víceméně rozebrané, ale pokud se chystáte v Praze do nějaké luxusnější restaurace, možná vám pár stovek za večeři pro dva dokážu ušetřit. Stačí se ozvat. Ty kupony, které nás zajímaly jsme si snad již odložili, ale stále jich dost zbylo, tak se klidně ozvěte.

Celý článek Úterý, 26. října 2010, 8:00, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Výkrmna prasátek a Milánků

Dalším znakem toho že stárneme (já a Marosh) je fakt, že neradi řídíme v noci. Takže jsme místo pátečního zběsilého úprku z Prahy zvolili něžnější variantu, která spočívala v odjezdu dopoledne a kocháním se pohledem do protisměru, kde se tvořily několikakilometrové kolony směrem na Prahu (taky nechápu). Do Brna jsme tak dorazili kolem poledne, vyzvedli jsme Evu, která se rozhodně nestačila vzpamatovat ze srazu se spolužákama, který pro ni skončil v šest ráno a počkali jsme na Františka před restaurací Rialto. Výběr restaurace se řídil tím, zda mají otevřeno na oběd a zda jsou v publikaci Limited Gourmet Edition. Obojí bylo splněno a jejich čtyřchodové menu nemělo slabého místa! Samozřejmě, že jako vždy když někam vyrazím, potkal jsem i zde někoho, koho jsem potkal před lety již dřív v ložnici. Je to nefér! Marosh měl víc kluků než já a jemu se to nestává! Budiž mi útěchou, že sedm let starou známost doprovázel jeho přítel, který vypadal zajímavě (což Marosh potvrdil jeho okukováním)…

Po skvělém obědě, který se namátkou skládal z na plátky krájené kachny s čočko-pomerančovým salátem, hříbkovou polévkou, jelením steakem s černorybízovou omáčkou a čokoládovou pěnou, jsme navštívili Pavla a Kláru, potom jsme pokračovali do dětské nemocnice za Evičkou a nakonec jsme se totálně přežrali u nás doma. Naši od minule ještě o level přitvrdili. Takže zatímco stydnul jablečný štrůdl, mamina míchala bábovku a v ledničce chladl tvarohový dort. Marosh od Evy dostal dezert ve formě BeBe koláče a samozřejmě se pilo a jedlo. Když jsem v neděli večer po návratu domů vstoupil na váhu, měl jsem chuť strčit si do krku něco hodně dlouhého a zvracením se dopracovat alespoň na odjezdovou váhu. Jak je sakra možné, že člověk jeden den odjíždí s váhou 76.6 kg a druhý den přijede s váhou 79.1 kg??? Dnes bych asi měl pít jen kafe, projímadlo a do toho kouřit krabičku za krabičkou.

P.S. Včera jsem si koupil první elektronický kupon do Opencard. Systém po mně nechtěl ani délku penisu, ani číslo ponožek. Je to divné, protože mimo 16ti místného čísla chtěl i jméno, příjmení a číslo telefonu (PROČ? Jméno je přece zadané v elektronickém systému u čísla karty! A když nemám telefon, tak nesmím v Praze jezdit MHD?). Snad se mi dnes ráno zadaří validovat kartu…

Celý článek Pondělí, 25. října 2010, 8:00, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Zimní režim?

Ano, moc v poslední době nepíšu. Není tak úplně o čem. Maroshek se pomalu dostává z chřipky a já trávím čas s počítačem. Nebudu zastírat, že i doma. Pár dní to vypadalo, že se mi nějak sekl Quake 3, nepomohla ani odinstalace pluginu, ale nakonec jsem došel na to, že v nastavení „Fullscreen“ bylo nastaveno rozlišení HIGHEST, což samozřejmě můj stařičký 17″ monitor neutáhne. Po dvojnásobné odinstalaci a znovu instalaci pluginu jsem tedy dospěl do stádia, že zase můžu zabíjet lidi po netu… Ta úleva!

Jinak není moc o čem psát. Doma jsme mrkli na SKálu a slíbili jsme si někdy dát Smrtonosnou past s Willisem v době, kdy nosil na hlavě vlasy. Trochu rozptýlení možná přinesou Mezipatra, které v Praze začnou kolem 11. listopadu, takže se zřejmě zapojím s foťákem. Nejzásadnější problémy, které nyní řeším (nehledě na pracovní povinnosti) je zda jsem koupil máslo, nebo že nemáme smetanu. Docela mi to vyhovuje. Pomalu se přepínám na zimní režim. A taky se budu muset hodně krotit ohledně financí. Do výplaty mi ještě chybí tak tři týdny, ale účet už mám skoro vyluxovaný a k tomu bych si měl koupit příští týden poprvé kupon do zázraku jménem Opencard. Vlastně mám pocit, že po dvouměsíčním intenzivním sledování politiky v bulváru jsem si dal tak trochu volno. Aktuálně se prostě ve zpravodajství věnuju hlavně věcem ekonomickým a případně zajímavostem, ze kterých cítím potenciál, který by oslovil čtenáře. Těším se o víkendu za rodinou. Neviděl jsem ji 2 měsíce a už se mi i docela stýská, tak mi držte palce, ať nedojde na diskusi o politice, jinak se pohádáme :).

Celý článek Pátek, 22. října 2010, 8:00, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Stát nedává některým dětem šanci

Nemám rád výzvy. „Berte to jako výzvu“, beru jako nabiflovanou poučku z levného školení manažerů. Na stranu druhou mám po jisté době pocit, že možná výzvy opravdu existují. Stejně jako existují příležitosti. A z věcí budoucích cítím, že když se udělají dobře, mohlo by to fungovat. Svým zvráceným způsobem mi to přijde sexy. Zatím nemám moc věcí, na které budou se slzou v oku vzpomínat v důchodu (za předpokladu, že se ho dožiju). Tak kdoví, uvidíme za půl roku, zatím cítím lehké vzrušení a optimalizuju si drobnosti v práci.

V úterý jsem uviděl po nějaké době AdaMMa, bohužel jen na skok. Po dvou nedopitých svařácích jsem se cítil opile, takže jsem rád, že jsem přežil i to, že dorazil Zbyněk z časopisu „Legalizace“, který věru nepíše o pěstování petrželky. Mimochodem jeho rozhovor s Danem Bártou v minulém čísle mi přišel víc než dobrý, i když sám Zbyněk s ním nebyl moc spokojený. Nestihnul jsem koupit zázvor na Budějovické, protože ač měla Billa otevřeno, zázvor v nabídce chyběl. Koupil jsem jej až ve středu. Dokonce jsem se vybičoval i k tomu, abych uvařil kuskus s mrkví a zeleninou a příprava mě mile překvapila svojí jednoduchostí. Nic zvláštního se jinak neděje. Snad jen Maroshovi už začíná být líp. HURÁ. A protože jsem si vědom toho, že mám docela krátké zápisky, přidávám jeden link. Víte, že dítě z „děcáku“ má 40x menší šanci na to, že začne studovat vysokou, než dítě, které vyrůstá v rodině? Neselhal náhodou stát i někde jinde? Nemělo by s víc mluvit nejen o státním dluhu, o důchodové reformě, ale i ztracených existencích, které z dětí dělá náš stát?

P.S. Já sám vysokou nemám a zatím mi nikdy nevadilo, že před jménem nemám titul, přece jenom si ale uvědomuji, že to bylo tenkrát moje rozhodnutí. A tento luxus, luxus vlastního rozhodnutí prostě některé děti nemají…

Celý článek Čtvrtek, 21. října 2010, 8:00, Komentáře (2)
Publikováno v BLOG

Náročný víkend, náročnější pondělí

Těžká rána opilcova, říkaval táta, když mě vyjimečně viděl po ránu nalomeného. Po firemním bowlingu se tak trochu cítím, ale být opilec, tak ani nemrknu, protože bych měl trénink. Místo obvyklého nesnídání po tahu navíc do sebe láduju dort od Darinky, sestry od Maroshe a buchtu od jejich mámy. Nevím zda za to může i víkendová výměna pneumatik, ale mimo stehen mě pěkně pobolívají i záda. V bowlingu jsem byl bezkonkurenčně poslední (jedinou konkurencí mi byl šéfeditor), v šipkách se mi vedlo lépe, ale ty nehrál každý.

Mimochodem jsem se tu nezmínil o víkendu. Takže Marosh ulehl s horečkama do pěřin, čímž padlo uklízení i naplánovaná setkání. Nepadla výměna pneumatik letních na zimní. Jen produkce změnila hlavního hrdinu, takže mohu konečně říct, že jsem se stal mužem. Dokázal jsem přezout auto. V sobotu jsme jedli u kluků nahoře a hráškový krém je opět inspirací. To druhé – závitky se svíčkovou, omotané pancettou a plněné špenátem (přílohou bylo rizoto). Někdy prostě příjde čas, kdy musíte rezignovaně přiznat, že váš soused vás přerostl o dvě třídy. Nevím zda to bylo po hlavním jídle nebo až potom, kdy Tomáš donesl tiramisu, ve kterém nebylo jediné neitalské suroviny. A tak když ze mně spadlo břímě uvařit oběd, mohl jsem zkusit moučník. Štrůdl se mi skoro i povedl, nebýt toho, že se ze spodu připálil. Ale jinak mi chutnal.

V neděli jsem opekl brambory ve slupce s rozmarýnem a na pánvi osmahl pangase. Nebyla to samozřejmě taková bomba jako u Tomáše, ale na to, kolik tomu člověk věnoval času, to bylo dobrý. Večer jsme koukli na RED s Brucem Willisem, Helen Miren a Johnem Malkovichem a nebylo to vůbec špatné. Jen kdyby už můj miláček neměl teploty nad 38°C a sem tam zimnici.

P.S. Jeden nejmenovaný klub a kavárna v Brně, kde měla být akce se zachoval tak, že manager podniku nebral telefony, a domluvená akce se musela přesouvat půl hodiny před začátkem jinam. Pro mě osobně zklamání, nikoliv však překvapení…

Celý článek Úterý, 19. října 2010, 8:16, Komentáře (3)
Publikováno v BLOG

Skluz, smyk

Můj pracovní týden by šel shrnout do nepříliš velkého textového útvaru. Tři dny v totálním smyku a teprve se čtvrtkem jsem dospěl k tomu, že to celé je naprosto stejné jako moje první pracovní noc v severní Anglii. Bylo mi chvílemi do breku, měl jsem chuť zkopat AdaMMa do kulatýho kosočtverce a hlavně si někde půjčit a hned koupit lístek domů. Nádobí jsem umýval do půl druhé a cítil jsem se totálně v hajzlu a neschopný. Druhý večer byl o dost lepší, asi tak o hodinu. Po dalších dvou službách jsem už končil v normální pracovní dobu a nádobí bylo na anglické poměry nadprůměrně dobře umyté (špatně umyté nádobí jsem umyl znovu, což jim přišlo zbytečné). Celé je to o systému. Zatímco v minulé práci vlastně ani zas tak moc nezáleželo na tom, jak rychle svou práci odvedete, protože systém rozpisů a služeb dokonale zabíjel osobní život, tady je to jiné. A právě ve správném systému leží ten správný klíč. Navíc je potřeba uvažovat i s tím, že příští pondělí budu zřejmě o něco rychlejší než v pondělí minulé.

A jak tedy vypadal tento pracovní týden?

Pondělí – Kruci, po víkendu jsem ještě víc zlomenej než v pátek! A kupí se mi tu všechno. Jde to pomalu, jak to dávala ta ženská přede mnou?

Úterý – Když půjdu na předváděčku, budu mít skluz. Musím tam. Super, hodinu nejel net, ani nedopiju kafe, musím tam naflákat pár věcí a pádím do showroomu.

Středa – Kurwa! Do prdele… Nic nestíhám. To nemůžu v životě nikdy dát. Pořád nemám do systému naházený všechno, co by být mělo, v mailu mi bliká 130 nepřečtených emailů. Jsem v hajzlu! Zítra nemůžu jít na oběd, musím nahnat čas.

Čtvrtek – Hmmm, šéf mě neustále nabádá, abych nebyl tolik ve stresu. Nakonec má asi pravdu. Maily jsem zkrotil, texty nakonec dodal, v systému je skoro všechno a co není, doklapu zítra.

Pátek – Thank’s God, it’s Friday!

P.S. Daří se nám být profláklejší a profláklejší. Sotva vytáhneme paty z domu, už visíme i na Youtube. No fuječky, fuječky fuj! To se děláááá? :) Tak přejeme Honzovi i s Maroshem ještě jednou, ať se knížka prodává!

Celý článek Pátek, 15. října 2010, 7:48, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Bisexuální putování

Pracovní den jsem včera končil na předváděčce nových Logitech produktů, což se odehrávalo v showroomu společnosti Vitra. Byla to pastva pro oči (design), pro uši (malé reproduktory Logitech pro notebooky mají výrazně lepší zvuk než cokoliv integrovaného do šasi notebooku) a koneckonců i pro jazyk (sladké tentokrát zvítězilo). Doma jsem se ani moc neohřál a už jsme zamířili na čtení knihy Jana Folného do klubu blízko pražské SOHO. Londýn má SOHO, Praha má Vinohradskou…

Tři kapitoly z knihy postupně přečetl Ondřej Liška, sám autor a Barbora Hasci, která je na plakátu označená za homocelebritu. Cítím z toho označení lehký nadhled a tak to má být. Honza se trochu ošíval, evidentně by nerad dostal nálepku bicelebrity, ale musím říct, že jsem si večer náležitě užil. Je teda fakt škoda, že se rozhodl ukončit svůj blog, ale v jistém ohledu ho chápu. Dřív jsem byl v mém psaní o dost otevřenější než jsem dnes. Po zkušenostech s mým blogem jsem byl tak nějak dotlačen k tomu, sem nepsát vždy všechno, co bych chtěl. Blog prý čtou i příbuzní, dozajista si v něm početl i můj první zaměstnavatel a kdoví, zda bych dnes bydlel v Praze, kdyby se přičinlivá blond asistentka milující světové módní značky, importovaná z Východu a pošilhávající po více manažerských pozicích nerozhodla předložit některé z pasáží, ve kterých jsem o svém chlebodárci psal, firemním manažerům. S nálepkou „ten co dostal v ČR jako jeden z prvních vyhazov kvůli blogu“ jsem se sžil a nosím ji hrdě. Nikdy jsem své kolegy nejmenoval a za tím co jsem tenkrát napsal si dodnes stojím. Z hovna bič neupleteš, z geniálního technika řídícího pracovníka neuděláš. Každopádně ničeho z toho nelituju. V Praze je krásně. A to přesto, že veškerý můj sexuální život žiju s jedním jediným klukem. Neříkám, že si to občas nějak nezpestříme, ale do jídla taky nepatří jen maso a zelenina a je potřeba to osolit a okořenit.

Sakra… neví někdo, zda je to dostatečná pointa na ukončení odstavce? No jedeme dál. Takže Biboy ukončil stylově blog (poslední zápis stojí fakt za to), pokřtil knihu a zřejmě očekává, že se mu pak bude lépe dýchat. Jsem rozený pesimista, ale nevyvracel jsem mu to. Večer jsme pokecali nejen s ním, ale i s Jukim (setkáváme se naprosto pravidelně a vždy bez předchozí domluvy na různých místech) a taky s Ondřejem Liškou. S tím jsme mluvili samozřejmě o politice. Já se ho mezi šesti očima mohl zeptat na jeho názor na některé z lidí které znám, či mi případně lezou krkem a docela jsme se shodli. Do komunálních voleb letos volit nebudu, nicméně Maroshe možná tento zelený ekoterorista (berte prosím jako vtip, minule jsem Zelené volil) přesvědčil. Well done, Mr. Liška!

Celý článek Středa, 13. října 2010, 9:04, Komentáře (5)
Publikováno v BLOG

Krásy Kutné Hory

V neděli jsem ráno umyl ledničku a mrazák, zatímco Marosh vypral a poté jsme vyrazili na minivýlet. Cílem byla Kutná Hora, ale od benzínky jsme se ještě kvůli mně vraceli. Od té doby co používám kartu z foťáku jako flashku se nám to stává nějak často. Karta prostě patří do foťáku…

Cestu tam obstaral Marosh a zaseklý jsme se jen zvolna posunovali po lanovém mostě. Cestu zpět jsem řídil já a místo po dálnicích jsme projížděli podivné vesničky a tak jsme se taky nepohybovali moc často rychleji než 50 km/h. To už ale trochu předbíhám. Naše první zastávka z parkoviště vedla do hotelu a restaurace Opat. A to byla moc dobrá volba pro dva požitkáře. I když brabce fakt nemusím, zdejší verze měla naprosto famózní sosík, který bych se klidně rád naučil vařit. Polévka měla domácí nudle a dezert taky potěšil. Napapaní jsme tedy vyrazili ke chrámu Sv. Barbory. Je to opravdu nádherné místo, srovnatelné se světovými památkami. Doma jsem bohužel nechal svůj širší objektiv, takže se mi tam ten chrám celý prostě nevešel. Ano, klidně se mi smějte, já si už svoje vyslechl :). Prošli jsme městem a zkusili se stavit na kafe na Kozím plácku, ale bylo plno. Přesto jsme našli cestou k autu jednu totálně ukrytou kavárnu, která nabízí to co slovo „kavárna“ evokuje. Místo, kde umí vařit kávu, místo kde mají různé jednodruhové kávy, kde vám kávu uvaří více způsoby a kde vám uvaří třeba mlíko s medem nebo kakao. Byli jsme v ní jen my dva a pán, který se s námi mile bavil o vaření kávy i čajů.

Příjemný den to byl. Bohužel jsem narazil na Facebooku zřejmě na nějaký limit v ukládání fotek. V neděli mi to sežralo ze 40ti jen deset. Včera se FB pochlapil a vzal i zbytek. Možná proto, že jsem taky předevčírem smazal nějaké album…

Jinak to byl včera těžký den. Ale snad se všechno zvládlo a večer udělal Marosh parádní pečené brambory s žampiony a okurkovým salátem. Výborně jsem si pochutnal. Večer trochu Quaka a Lundluma tak jsme nakonec ani nevyrazili do Roxy. Ale co se dá dělat, vyvenčíme se dnes na veřejném čtení knížky Jana Folného.

Celý článek Úterý, 12. října 2010, 8:01, Komentáře (7)
Publikováno v BLOG

Designblok jako veletrh v paneláku?

Takže v pátek jsem po práci vypnul mozek a odjel jsem domů. Naše návštěva uvařila večeři (ano, máme opravdu výborné kamarády :D), dali jsme si panáčka do jedné nohy a odešli jsme do klubu Angel na Vinohradské. Byli jsme první návštěvníci. Lehce jsme popili, připojili se Pepík, Tomáš, Robin, Libor a po dlouhé době jsem tam uviděl i Filipa z Brna. Lehce jsme se upravili a zamířili jsme na diskotéku. Klub Valentino je takovou stálicí pražské buzna scény. Já tam byl ale jen jednou nahoře na kafe. Ten můj mě zkrátka nikam nevytáhne (za tuto poznámku jistě schytám jednu za ucho). Trošku jsme si zakřepčili a pak jsme nasměrovali své zadky domů.

V sobotu jsme zašli na Designblok a upřímně moc nadšen jsem touto výstavou letos nebyl. Nešlo ani tak o exponáty, které nijak nevybočovaly z toho, co bylo k vidění v minulých letech. Co mě ale opravdu štvalo byly dvě věci. Jednak měl člověk dojem, že zhruba desetinu návštěvníků tvoří maminky s batolaty, předškolními dětmi nebo rovnou kočárkem. Ve spojení s příšerným prostorem totálně nevhodným pro JAKOUKOLIV výstavu to byla vražedná kombinace. Nemyslím, že by třeba vystavovatelům na Mezinárodním Strojírenském Veletrhu v Brně přišlo jako dobrý nápad udělat tuto akci ve starém paneláku. A přitom přesně taková analogie mne napadla při procházení budovou, kde místo „stánků“ byly expozice v jednotlivých místnostech budovy. Často se tak část lidí snažila tlačit ven a část dovnitř. Problém byl v tom, že obojí šlo jen prostorem omezeným standardní velikostí dveří. Na haldy studentů s „pseudomódními“ kostěnými a výraznými retrobrýlemi si člověk zvykne snáz než na plačící děti. Copak se asi honí hlavou maminkám, které vláčejí davem lidí děti, které sotva umí chodit (a často ani to ne). Docela jsem se proto těšil na výstavu Dekadence, kam je vstup od 18ti let a podobné úlety proto nehrozily. Při pohledu na frontu vinoucí se od pokladny jsme ale raději pokračovali dál v procházce s vědomím, že výstava končí až v lednu, takže ještě stále máme dost času ji navštívit v méně exponovanou dobu…

P.S. Malou galerii naleznete tady – Fotky Designblok 2010

Celý článek Neděle, 10. října 2010, 9:15, Komentáře (1)
Publikováno v BLOG